Přesouváme se!

Včera v 19:25 | Kateřina Ulmanová

Ahoj, přesouvám celý tenhle blog na novou stránku, a to z jediného důvodu hromadí se mi tady spam komentáře z ciziny a já chci zase s blogem začít pořádně a aspoň jednou týdně výdávat článek, takže... od teď mě najdete na nové stránce:

OSTRAVAČKAč:

http://ostravackac.blogspot.cz/



Budu se na vás těšit! A nový článek už brzy!! :-)

 

Jsem zpět..? možná jen na skok, sama nevím. SLAVÍM VÝROČÍ!

18. dubna 2017 v 21:45 | Kateřina Ulmanová |  Kdo jsem?
.... poslední dobou to utíká nějak rychle, neřekla bych, že už je to tak dlouho od toho co jsem se ocitla na neurologické klinice a čekala jsem co že to se mnou vlastně je. Je to vlastně dlouho, od doby, kdy jsem se svobodně proběhla bez hádky v sobě samé. Je to dlouho, od doby, kdy za vašimi neúspěchy byla vaše lenost, případně vaše nechuť danou věc udělat a ne vaše nefungující tělo. Je to celkem dlouho....

Ale dneska vám o tom, co už znáte, povídat nechci. Upřímně řečeno je pro mě těžké hledat pozitiva, když už týden v mém životě vyhrává MG, ale já je najdu protože na každém dnu je něco od čeho se dá odrazit.

Pozitiva, a třeba hned dnešního dne?
1) vstala jsem 2) jedla jsem výborná zdravá jídla (ANO, beránek ze žitné mouky se dá považovat za zdravou výživu!!) 3) mluvila jsem (..i s cizími lidmi a nestyděla se za svůj názor) 4) chodila jsem (...tam a zase zpět cestou k bodu číslo 5) 5) plnila jsem si své sny (...že jednou budu dělat to co mě baví).

Co více člověk očekává od všedního dne? Co potřebujeme každý den, aby jsme prohlásili daný den za úspěšný? Zjistila jsem, že za tu dlouhou dobu, kterou na světě jsem, je to právě to období, které utíká nejrychleji, které mi ukazuje co je důležité, které mi ukazuje priority bytí a taky to, kdo jsem.

Píchněme si do vosího hnízda a podívejte se na zdi svých kamarádů, podívejte se na své vzpomínky, které nám FB tak ochotně dávkuje, jak nevyzrálí - hloupí - či možná zklamaní sami sebou, jsme byli roky předchozí.
Podívejte se na svou zeď a všimněte si kolik pozitivních komentářů jste přečetli... no?... moc jich nebylo, tedy jen předpokládám. A tak tady pár pozitiv máte a to sice:

ANO, už 4 roky jsem pacient s diagnostikovanou MG. ANO, už to bude rok, co jsme invalidní důchodce (a to ve svých 24letech s tělem, kterému nic nechybí, končetiny má všechny a jako bonus má dokonce pár kilo navíc). ANO, po mém nadšeném příspěvku o ujetých 13km na longboardu už se 3tí den pohybuji celkem komickým způsobem s bolestivým úšklebkem, ANO, u zpěvu se zadýchám, ANO, maraton neuběhnu.... ALE a teď pozor! Všechno tohle mě dělá mnou. Všechno tohle, a všichni ti, kteří můj život doplňují a ANO mé já tvoří i kámoška Myasthenie, na kterou jsem asi už i hrdá. Možná proto, že ty dialogy, které tak často vedeme jsou ku prospěchu nás obou, já jí slíbím, že jeden den nebudu dělat vůbec nic, než ležet a umírat a ona mi dovolí dát si 5koleček na bruslích, nebo třeba výšlap či něco jiného.

A tak, ačkoli je celý můj příspěvek jen o slově ANO - ale NE (které ani navíc neumím říkat) už bylo dost. Chci vám říct jedinou věc. Pokud máte rodinu, přátelé, zdraví, máte vše. Máte to co potřebujete. Já mám tátu a mámu, bez kterých bych ležela někde pod mostem a nespala v novém vysněném pokoji. Já mám babičku s dědou, bez kterých bych neměla nejúžasnějšího čtyřnohého kamaráda, protože bych ho neměl kdo hlídat pří mých toulkách republikou, já mám kamarády, kteří i když jsou daleko vědí, kdy je ta chvíle kdy jsem na dně. A mám i zdraví! Já mám vše, já jsem úplná..... a vy? Opravdu nebyl váš den pozitivní? Opravdu nemáte důvod se usmát, protože já jich mám mnoho!!!! :-) :-)
Díky že jste..... dočetli až sem :-)



...jde o jakousi vnitřní souhru, kterou musíte akceptovat ačkoli je váš spoluhráč největším nepřítelem.

12. října 2016 v 11:07 | Kateřina Ulmanová |  PROČ ... tento blog?
Po nějaké době zase usedám k wordovému dokumentu, abych tak nějak oživila aktivitu na mém blogu.

Víte, poslední dobou tak nějak nevím, zda ještě chci pokračovat v jeho psaní. Dostala jsem se do fáze, kdy zjišťuji, že už "nemám co říct", nebo jinak…. Já mám co říct. Jen není kdo by to četl.

Abyste mi rozuměli, víte, celá pointa tohoto blogu spočívala v tom ukázat nově diagnostikovaným MG pacientům, že všechny ty kecy co si čtou v internetových diskuzích nejsou tak úplně pravda. Nemusíte sedět doma na zadku, nemusíte celoživotně jíst prášky (pokud vám pomáhají, směle je jezte), chtěla jsem tak nějak poukázat na to, že každá nemoc má základ v psychice. A že záleží na vás, jak svůj život uchopíte, ať už je vaše diagnóza jakákoli. Jenže jak se zdá, svět okolo je silnější než já. Stále si lidé ptají na nejmenší prkotinky, i tu nejmenší rýmečku svalují na MG, a ptají se zda pomalu mohou jíst červenou řepu, nebo má neblahý vliv na MG - a já jim to nemám za zlé, jen to není asi má životní filosofie a můj životní styl.

Kdo mě zná, ví, že miluju Českou republiku, mám ráda naši kulturu, naše zvyky a tradice, ale nerozumím tomu, proč jsme tak pozadu v některých záležitostech.

Světové povědomí o Myasthenii Gravis, je na naprosto jiné úrovni než tady u nás. Tam bojují za vytvoření účinného léku, mají prášky, které se do těla uvolňují postupně a tím vám zajistí větší komfort. Pořádají charitativní běhy, kdy výtěžek jde právě na výzkum léku. Naše léčba končí u tradičního konvenčního Mestinonu, který si dáte a jeho účinek - alespoň pro mě, je okamžitý - ale někdy je jeho dávka silnější než potřebuju a trvá kratší dobu a já zažívám neblahé vedlejší účinky.

Ve světě mají SIRUP a tablety s postupným uvolňování - co jsem se alespoň dočetla já se svojí chabou angličtinou. Je spousta rad - v angličtině - jaká využívat alternativa, abyste nabrali sílu i jinak než jen z prášku.
Mrzí mě, že když napíšete MYASTHENIA GRAVIS tak vám v ČJ vyjede jen malý počet stránek, a informace jsou na všech vesměs stejné (Co je MG? Jaké jsou příznaky? Jaká je léčba? Poraďte se z odborníkem! ). Nemám asi jakékoli právo někoho kritizovat - a nechci aby to tak vyznělo - kdyby informace nebyli žádné, dost těžko bych věděla jakým stylem vůbec pátrat a po čem sáhnout v období krize. Jenže, kam se za posledních 5 let pohnula jakási představa o tom co je MG? Kam pokročila její léčba?

Já v dnešní době neberu žádný prášek, protože všechny kortikoidy na mě neměli žádný pozitivní účinek. Mestinon se snažím omezovat - právě z důvodu, že když neodhadnu jakou dávku mé tělo potřebuje trpím - a ubírám se cestou hodně spánku, psychická pohoda - a jednoduše respektování svého těla, že když řekne NE já řeknu DOBŘE. Myslím si, že jde o jakousi vnitřní souhru, kterou musíte akceptovat ačkoli je váš spoluhráč největším nepřítelem.

Mým největším snem, nebo spíš prioritou, je docílit světa, který bude obsahovat následující situace:
"Dobrý den, omlouvám se, ale na dnešní ranní hodinu jsem nedokázala vstát."
"Slečno kolegyně, ale vaše absence je větší než je dovoleno."
"Omlouvám se, ale mám diagnostikovanou Myasthenii Gravis a dělá mi problém ráno vstát a dojít do školy."
"Samozřejmě, to je v pořádku. Tak přijďte když vám to nohy a tělo dovolí."

Bohužel v současné době to probíhá tak, že vám profesor řekne: "Hmm, bohužel nevím, co to vůbec nějaká Myasthenia Gravis znamená, tak vám asi budu muset věřit co, ačkoli je asi příjemné mít všeobecnou omluvenku na všechno."
Ne… Není to příjemné.

A přesto když se zeptáte lidí, kteří MG mají, povětšinou je jejich odpověď taková, že nevidí důvod proč někomu ukazovat, že oni právě mají MG diagnostikovanou. A já jim to nemám za zlé, jenže, pak pokaždé budeme muset dlouze vysvětlovat PROČ musíme více spát, PROČ nemůžeme utíkat na tramvaj, ačkoli to znamená že nestihneme pohovor atd atd.

Všichni v mém okolí vědí co mi je, dokážu se snimi zasmát situacím, které mi dělají problém, protože všichni víme jak to je.
Přátelé mi dokonce píšou: "Dnes v Dr. House poznámka o MG." " Čau Kači, dneska jsem viděla v časopise větu o MG." A vědí o co jde, tak kam dál ještě posouvat tento blog?

Tak se zatím mějte, já se třeba zase ozvu. Když budu mít potřebu něco říct. :-)
Na závěr snad jen jedna poznámka, žijte život!


PS: mám za sebou operaci brzlíku, NEPOMOHLA, což jsem od začátku věděla, ale aslespoň už nemám v těle něco co tam nemá být. Jo a taky, je podzim, tak je má absence ve škole vyšší a spánek tvoří 80% mého dne.
 


Jeden plus jedna - Jojo Moyes

16. července 2016 v 14:56 | Kateřina Ulmanová |  Knižní část mého já

Jeden plus jedna

Jojo Moyesová


Jeden lidský příběh Jess, Eda, Tanzie, Nickyho a Normana. Přesně takhle by se dal jednou větou popsat příběh Jeden plus jedna, z pera autorky několika bestsellerů mezi kterými nechybí má milovaná kniha "Než jsem tě poznala".

Na začátku celého příběhu jsem si v hlavě vytvořila určitou představu, jak se kniha bude vyvíjet a k mému překvapení musím konstatovat, že tohle opravdu nebyla obyčejná romantická červená knihovna, kdy průběh a konec ničím nepřekvapí. Tohle byl život. Život obyčejné rodiny, kde problémy číhají na každém rohu. A taky život jedné rodiny z vyšší vrstvy, která ať se to nezdá, má taky spoustu problémů.

Kniha nás uvádí do dvou odlišných světů do světa Eda, který má vše, peníze, vlastní firmu, před sebou dokončování softwaru, který ho může posunout ještě dál (alespoň podle Jess má vše, co je důležité a podstatné). A pak do světa Jess, matky v tuto chvíli samoživitelky, kterou opustil manžel, má vedle sebe Nicka - který je a není její syn, protože rozumějte, vychovává ho sice spoustu let, bere ho jako vlastního, ale biologická matka není. A po druhém boku má Tanzie, vedle které věčně spočívá Norman - tlusté psisko, který v sobě skrývá spoustu ras - a pokud si myslíte, že tento pes je jen takové dotvoření rodinného života, sama kniha vás překvapí jak důležitou roli v ní hraje.

Kdo by to býval řek, že se tyto dva světy spojí? Asi každý, kdo četl anotaci knihy, ten kdo jí četl, jistě ví, že Nicky je šikanovaný kluk, Tanzie machr přes matiku, Ed zbohatlý chlapík a Jess matka, která udělá chybu, ve chvíli kdy opilého Eda posadí do taxíku a zjistí, že mu vypadl svazek bankovek, dost malý pro Eda pro Jess ovšem balík, který může zajistit její dceři alespoň malou naději na to, že se může dostat na soukromou školu na kterou si tolik přeje, na kterou dostala 90% sociální stipendium a na které Jess ačkoli ji zbývá platit jen 10% nemá.

Celá kniha se změní v jeden úžasný road trip. Čeká nás spousta matiky, takové, kdy si připadáte jako Jess, protože Tanzie nerozumíte ani slovo. Soucitu, nenávisti k systému a světu (která vás opustí vlastně hned po té co Jess udělá další sendvič), chuti vrazit Ficherovým pořádnou facku aby se vzpamatovali, ale taky chuti jenom tak se sebrat nasednout do auta ujet pár kilometrů a usnout vedle hotelu - protože, když tohle může (lépe řečeno musí) podniknout žena, která nemá na jízdenky na vlak, proč by jste takový výlet nemohli podniknout vy? Ačkoli vašim cílem by jistě nemohla být olympiáda - matematická - protože na matiku prostě a jednoduše nemáte hlavu.


Co na příběhu miluji.... aneb knižní fakta:

  1. ...blázni jsou jako náměsíční - nejlepší je nevyrušovat je....
  2. Norman musí být super psisko.
  3. Blog - myslíte, že vysí někde na netu? Asi ne....
  4. Tanzie a všechny ty matematické úvahy
  5. MINI COOPER - vážně? vážně? vážně tam byl???
  6. Nemocniční rozhovor.
  7. Obálka knihy
  8. ... to, že je to má prnví recenzní kniha od arara.cz.

HODNOCENÍ

5*

Dlouho jsem se bála do knihy od Jojo pustit, protože asi navždy bude mou nejmilovanější knihou "Než jsem tě poznala" a bála jsem se, že um, který autorka předvedla v této knize už nedokáže překonat, a nemůžu říct že by knihu než jsem tě poznala překonala, to asi nedokáže žádná, ale bylo to spíše samotným tématem který kniha obsahovala.
Ale i přesto musím říct, že ano Jojo Moyes je právem na mém TOP seznamu knižních autorů a nejspíš se tam ohřeje ještě dlouhou dobu.
Děkuji moc arara.cz za recenzní výtisk, protože mě provázel cestou autem do Rakouska, z Rakouska i teď při deštivých dnech v Ostravě.










Když vás zasáhne svět dospěláků.

28. června 2016 v 22:20 | Kateřina Ulmanová |  s MG život nekončí... aneb co dělám dnes?
Ahoj všichni!

Po dlouhé době se hlásím zase s něčím, co se týká kámošky MG. Tak na začátek si dáme pár faktů, souhlas?

1) Nejsem student
2) Jsem na úřadu práce
3) Je mi uznána invalidita 1 stupně
4) Čekám na vyjádření zda mi bude schválen invalidní důchod
5) V září podstoupím operaci - thymektomii
6) V důsledku se ze mě stal "odborník na mou MG"
7) Když je na dveřích čekárny napsáno: "Sestra vychází v pravidelných intervalech" může se stát, že ji neuvidíte v časovém úseku 1,5 hodiny ani jednou
8) Čeká nás léto!!!
9) Dostanu recenzní výtisk knihy!!

A teď se můžeme na jednotlivé body vrhnout tak nějak podrobněji - alespoň ve zkratce.

Nejsem student?? Ano, je to tak, neboť jsem nezvládla jeden zápočet bylo mi ukončeno studium na VŠ, kterou jsem studovala 3tím rokem. Dost mě to mrzelo, bylo to v době, kdy jsem ještě byla na horách a měla jsem tak nějak pocit, že jsem zklamala sebe samu. A asi to tak vážně i je, ale už jsou to 3 měsíce, já se na školu přihlásila znovu a snad nebudu nucena zahodit 2,5 roku. Uvidíme - řek slepý…

K této skutečnosti se i váže fakt, že jsem na úřadu práce, ke kterému bych řekla jediné - paní, která byla tou první, se kterou jsem se v této budově setkala dokázala to, že se tohoto úřadu bojím, a připadám si jak malá Alenka ve velkém světě, kterému VŮBEC nerozumí. Bohudík, že další mladé slečny, ke kterým jsem byla poslána se mnou nejednali jako s bezdomovcem závislým na drogách, ale jako s holkou, která neví co a jak a tak se jí snaží pomoct. Takže ÚP je vlastně v celku malá zátěž, kterou jsem v posledních týdnech musela řešit.

První věc, kterou jsem po nastoupení na ÚP začala řešit byl invalidní důchod a to, jestli na něj mám JÁ vůbec nárok. Jsem ve fázi, kdy mi byla uznána invalidita 1 stupně - čili snížená práce schopnost o 35 až xy % , a už jen čekám na vyjádření úředníku v Praze, zda nějaký nárok na důchod budu mít. Uvidíme, možná ne možná ano. Já doufám, že ano.

Teď se dostáváme k mé kámošce MG - jako by se ji předchozí odstavce netýkaly až dost - byla jsem na pár vyšetřeních u lékařů. Protože jsem se dozvěděla, že by BRZLÍK měl jít s těla ven, rozhodla jsme se to řešit, na tento popud zašla ke své neuroložce, řekla ji jak se mám - že to teď není zrovna růžové protože jsem teď přeci jen unavená víc než dost, pozobávám si mestinon a tak nějak se peru s každodenním životem. Zeptala se na operaci - thymektomii - kupodivu ta prohlásila, že operace je v mém případě podle ní zbytečná, protože není jistota, že by mi měla pomoci. Každopádně vyhověla mé žádosti a poslala mě na odběr krve, CT vyšetření, a pak za hrudním chirurgem - který, řekl, že: "Ano brzlík tam stále je, ale já nevidím důvod proč ho brát, ale pokud vy jste přesvědčená, že je lepší ho vzít, tak ho odoperujeme, ale pokud se nám to nepovede může se stát…." Doktoři mají asi přeci jen v povaze strašit před tím než zákrok podniknete, protože ve mně pořádně zatnulo. Nezapomněl dodat větu jakou jsme se loučili už před 3 lety: "Být vámi, rozšířím svou působnost i o jiné obory než ty sociální nebo pedagogické, to nebudete dávat. Mrzí mě to ale je to tak. Zpěv je náročný, kytara a hudební nástroje nemyslitelné. No uvidíte sama, ale já mám jasno!" A tak jsem s pocitem - možná i malé hrdosti na sebe sama, že jsem si dosáhla svého a nevzdávám kromě příčné flétny, žádné své hudební pokusy odešla z ordinace s předoperačníma papírama v ruce a termínem na 1 září.

Samozřejmě, že moje paní neuroložka mě požádala, zda bych na ní po té co se s panem doktorem domluvíme nemohla klepnout, že bude na EMG mít službu, tak jsem vybelhala ty dvě patra na horu a narazila na dveře s cedulkou: "NEKLEPAT, vyšetřujeme, sestra vychází v pravidelných intervalech." Říkám si paráda, to bude rychlovka, sama jsem na vyšetření EMG byla asi 3-4x a nikdy tam nebyla déle než 30 minut i s konzultací. Nicméně, čekala jsem v čekárně asi 1,5 hodiny, s pohledem upřeným na dveře, aby mi náhodou neuniklo malé pootevření. Když se po hodině čtyřicet otevřelo a vyšla sestřička - musím uznat, že tam opravdu byla pacientka a tak jsem se vlastně nezlobila, že jsem musela čekat, ale můj největší šok byl, když jsem sestřičce řekla, že se jdu jen za paní lékařkou domluvit tak mi vytrhla mé zprávy z ruky rychle je proletěla očima, pustila mě dál. Já teda paní doktorce řekla, že jsem se s hrudním domluvili na operaci a ona na mě s mírně vyvalenýma očima kouká a naznačuje ústy " A co?" a když ji připomenu, že naše stanovisko chtěla vědět pokud možno HNED tak jsme přišla jak chtěla uzná, že je asi vhodné něco říct a prohlásí: "Dobře, dobře… jen musíte být na operaci OPRAVDU silná, tak kdyžtak přijďte v tom srpnu jak jsme domluvené a uvidíme co dál." A já mohla po 1,40 v čekárně a 3minutama v ordinaci nasednout do auta a odjet domů.

A teď to pozitivní?
ČEKÁ NÁS LÉTO!!!!

To mé bude letos zase nabité, čeká mě spousta cest, zážitků, táborů, výletů, radostí ale hlavně PŘÍRODY! To víte, holka z města.

V sobotu odjíždím do Rakouska, pak mě čeká Benecko, Veselí, Rakousko, Veselí. Je toho hodně, ale já se moc těším.

Taky jsem se zapojila do spolupráce s arara.cz, která mi poslala knihu od JOJO Moyes Jeden plus jedna, tak uvidíte na mém blogu i něco takového :-) Já osobně se na to hrozně těším.

Pokud to půjde tak vám zkusím své léto nějak - aspoň částečně zmapovat v jednom videu - které třeba zveřejním.
CO ČEKÁ VÁS? Jaké budou vaše prázdniny?

Nová píseň s názvem POSLEDNÍ PÍSEŇ

22. června 2016 v 21:00 | Kateřina Ulmanová |  Kdo jsem?
Ahoj, tak jsem složila a nahrála novou píseň jménuje se POSLEDNÍ PÍSEŇ a je veřejně dostupná na mém youtube kanále, v brzké době sem taky přidám článek o tom jak se mi vede po zdravotní stránce a co mě všechno čeká a nemine. Možná to sepíšu ještě dnes :-)
Ale teď slibovaná píseň:


Křídla ve větru - Sue Monk Kidd

22. června 2016 v 20:56 | Kateřina Ulmanová |  Knižní část mého já

Křídla ve větru - Sue Monk Kidd

- - Edice světový BESTSELLER -


Víte, na téhle knize je jedna věc, které nebudete chtít věřit. Já sama si tuhle větu pokládala s každým otočením stránky stále častěji: "Opravdu bylo možné, aby se lidé v 19. století domnívali, že lidské bytosti s jinou barvou kůže, rozumějte ČERNOŠI, nejsou lidé, ale věci?"

Dlouho jsem se této knížky bála, nejsem moc zvyklá na knihy, které se odehrávají v průběhu několika let. A tady nám autorka zařídila, aby na 383 stránkách hrdinky prožívali své dětství i dospělost, pod našim drobnohledem.
Sarah Grimkéová, žijící na americkém Jihu dostává na své jedenácté narozeniny od rodičů malou černošskou otrokyni Hetty, kterou by ze všeho nejradši odmítla, či ještě lépe darovala ji svobodu. Jenže to v této době bylo zcela nepřípustné, naopak slušelo se otroka nejen vlastnit, ale chovat se k němu jako k věci, kterou může majitel beztrestně týrat, mučit a zneužívat. S tím se Sarah nechtěla smířit a s Dorobkem (což je pravé jméno Hetty) se dává dohromady, skamarádí se a Sarah doufá, že se ji podaří změnit lidské přesvědčení, že otroci jsou pouhé věci. Touží se stát první ženskou právničkou, tak jako její otec i bratr.

Místo svého snu, se ve svých 12ti letech stává kmotrou své sestry Angeliny - Niny, což se stane jejím novým životním posláním. My se stáváme svědky příběhu, který je vyprávěn současně z pohledu Sarah a Drobka. Setkáváme se nejen s odlišnou češtinou - Sarah je vzdělané a intelektuálně nadané dítě naopak Drobkovi se vzdělání nedostalo, a tak je její mluva plná vytříbených zkomolenin. - setkáváme se zde, ale hlavně s odlišnými světy, těmi, které se sice po určitý čas odehrávají na stejném místě, ale za jinými dveřmi. Jedna spí na zemi případně s matkou v jedné posteli ta druhá naopak ve vlastním pokoji s možností kdykoliv si přivolat svou otrokyni. Dostává se nám taky pochopení, že někdy ten co má zdánlivě míň, prožívá těžké chvíle, může mít v důsledku mnohem, ale mnohem víc.

Vztah, který je v knize vykreslen mezi dcerou a matkou, nám dává poznat, že Drobek s Charlotte mají něco, o čem si Sarah s paní, můžou nechat jen zdát, jenže, bylo to v této době možné i jinak?

Co mě na příběhu zaujalo?.... Fakta:

1)
Obálka je bezkonkurenční
2) Autorčin styl psaní, se mi opravdu zamlouval a v částech, kde se ke slovu dostává Drobek opravdu bavil.
3) Taky bych chtěla vlastnit takové dveře vedoucí na střechu, či mít v bytě výklenek, z něhož je vidět na vodu.
4) Celou knihu jsem se těšila na konec, a v důsledky když přišel jsem si přála ještě pár stránek navíc.
5) …. no jo možná mě mrzelo, jak to s Drobkem bylo ve skutečnosti - ale to se dočtete v poděkování.

Celkové hodnocení:


5* - kniha se mi opravdu líbila, byla to prvotina v tomto odvětví. Knihu o otroctví jsem ještě nečetla a tahle byla opravdu napsané moc čtivě.






Nové cover !!!

18. května 2016 v 1:19 | Kateřina Ulmanová
Ahoj,
v poslední době jsem zažila spoustu krásných chvil, byla ve Francii se sborem - o tom možná vznikne článek - protože to bylo vážně náročný. Ale zároveň mě to nakoplo zase zamakat na hudbě a tak jsem nahrála pár nových cover songů a tady hned dva máte.
Jsou to písničky od Voxela a Pokáče, a obě mi dost mluví z duše. A co vy? Chcete se vrátit V ČASE ZPÁTKY, kde STEREOTYPY nevládl světu?
Já ano, aspoň písní. Mějte se krásně.
Kateřina

https://www.youtube.com/watch?v=FetJv3a5yqU


Díky mami!!! <3

13. května 2016 v 14:58 | Kateřina Ulmanová |  Kdo jsem?
Každý je hrdý ve svém životě na někoho, já celý život obdivuji své rodiče. Je to klišé, já vím, ale udělali pro mě věci, co udělají pro své děti jen ti správní a vzácní lidé.
A já dneska můžu být neuvěřitelně pyšná na svou mámu, protože si před dvěma roky usmyslela, že půjde jednu část svatojakubské cesty. Nevěřila jsem, že vyrazí - chápejte MOJE máma, kterou musím vyzvedávat třeba ve 3 ráno z párty, aby nemusela spát v cizí posteli.
Ale je bojovnice a doufám že si splnila svůj sen. Dneska má v nohou asi 500km za kolik? 20 dní, asi 20.
Její známá které celou cestu podniká sní dokonce říkala, že se naučila JÍST něco jiného než jáhly, kuskus atd.... třeba bude doma občas i svíčková.
Mami brzy se nám vrať, už umíráme hlady! Ne, legrace.... zbožňuju tě a jsi moje hrdinka!!!!! <3
Užijte si klidnou část své cesty a těším se na tebe doma <3


Emotikona kiss

Amy a Roger na cestě - Morgan Matsonová

29. dubna 2016 v 22:22 | Kateřina Ulmanová |  Knižní část mého já

Amy a Roger… Na cestě

Morgan Matsonová

Vydavatelství COOBOO
Počet stran: 420
Vydáno: 2013 (originál 2010)

Měla jsem to štěstí, že jsem knihu - na kterou, už jsem málem zapomněla - našla na poličce YA v Dobrovského knihách. Nejvíc mě na ni potěšila cena a to akčních 100Kč.
Neváhala jsem a spolu s Moře klidu (kterou už jsem dvakrát četla a musela ji mít v knihovně) a taky knihou kterou zatím neznám "Všechna pravda ve mně".

Hned vzápětí jsem otevřela knihu - přivoněla, abych neporušila svou tradici - přečetla poděkování a pak jen nestačila zírat, že už od první strany příběhu je kniha opravdu vytvořená "jinak" než obyčejně příběhy jsou.

Mám ráda knihy, u kterých se člověk dokáže přenést někam jinam, a mě tato kniha přenesla do Ameriky, toužila jsem nasednout jako tajný pasažér do auta Amy a nechat se Rogerem odvést napříč státy. Poznat, všechny ty fast foody, dinery, hotely…….

Asi všem je od začátku jasné o čem kniha vlastně bude, ale průběh? Ten dokáže zlákat ke čtení a listování knihou každého, kdo knihy - oddechové - čas od času potřebuje.
Tahala jsem tuhle "malou" papírovou bichličku s sebou všude, kam jsem šla a byla ráda, že jsem ji přečetla za necelé dva dny a tak už ji teď můžu zase uložit do knihovny. Má záda to jistě ocení (tedy.... asi ji vystřídá hned jiná).

Nevadilo mi na knize nic, stejně jako autorčina druhá kniha - Léto na druhý pokus - i tato mě chytla za srdce, a donutila žít knižní příběh. Autorčina druhá kniha (která vyšla později, ale já ji paradoxně četla dřív - a to už v roce 2014 ) mě bavila o malý kousek míň. Přišla mi zdlouhavá, za což jsem u Amy a Roger byla ráda.
Byla jsem ráda že ji autorka neuspěchala, že každou zastávku popsala a tak i já - neználek Ameriky - si mohla připadat jako někdo, kdo alespoň virtuálně místa navštívil.

Fakta… aneb co na příběhu miluju? :

1) Mám radši Amy! - tu staronovou.
2) Roger, musí být v brýlích sexy
3) Yosemity
4) AD ASTRA PER ASPERA
5) Playlisty
6) Sovička….

7) Zpracování knihy a závěrečný autorčin deník

Hodnocení:

5* - protože si ji zaslouží jak příběh tak samotné zpracování knihy






Kam dál