Jak to celé začalo...?

4. prosince 2014 v 1:25 | Kateřina Ulmanová |  Kdo jsem?
Ahoj… Dobrý den…
mohu Vám - ano Vám co to právě teď začínáte číst - tykat? Že ANO? Děkuji, bude to mnohem snazší…
Můj příběh začíná v roce 2013, kdy jsem se z ničeho nic ocitla s bolestí v krku u svého praktického lékaře v Ostravě.
Dalo by se říct, den jako každý jiný, ráno mě čekala zkouška z angličtiny na vyšší odborné škole v Ostravě, kterou jsem i přes svou naprostou tupost v tomto odvětví zvládla, hned po ní následoval zápočtový test taktéž z ANG… Celý den i dny předtím mi bylo špatně, trápila mě bolest v krku, neustálá unavenost, seděla jsem v tramvaji, koukala před sebe a přejížděla své výstupní stanice - ne snad z důvodu, že bych zapomněla vystoupit, ale prostě jen z důvodu že jsem se nedokázala přimět vstát a z tramvaje vystoupit.
Svůj zápočtový test z ANG jsem nedopsala, nenapsala jsem vlastně krom svého jména vůbec nic. Koukala jsem na bílý papír, který jsem neviděla, protože mě mé oči začaly šíleně bolet, pálit a ačkoli byl venku duben a sluníčko ještě nebylo tak znatelné, mě přišlo, jakoby mi do očí pálilo červencové slunce plné žáru a tepla. Byla to neskutečná bolest, nevěděla jsem kam s očima a mé levé oko oproti tomu pravému bylo pěkně malé. Rozhodla jsem se na zápočtový test vykašlat. S mírnou obavou z naší paní "profesorové" jsem prázdný list papíru odevzdala, vyslechla si, jak jsem nezodpovědná a ať si jako nemyslím, že si ho budu moct jenom tak zopakovat. Upřímně? V tu chvíli mi bylo úplně jedno, co bude dál.
Vyšla jsem ze třídy se slzami v očích - ne test mě vážně netrápil, trápily mě mé oči - oči dříve tak obrovské. Zvedla jsem telefon a volala mámě: "Ahoj maminko, zkoušku jsem zvládla, tak pojedu domů, není mi dobře." To o zápočtovém testu vynechám.
"Kačko, pokud ti není dobře, zajdi si k lékaři, není ti už dobře pěkně dlouho, dá ti antibiotika a vyležíš se…" chvilku protestuju, nakonec aby neřekla, souhlasím, ale ještě nejsem zcela vnitřně přesvědčená, že mám chuť ztrácet čas u lékaře. Ještě si na toto téma píšu se svým kamarádem, který mě taky přemlouvá, abych k lékaři zašla. A tak tam teda jedu.
Po příchodu do ordinace si mě lékař poslechne, řekne, že mu nepřipadám nijak nemocná, napíše nějaký sprej do krku a čistě pro "sichr" mě pošle na odběr krve, kam tedy druhý den ráno taky jedu - druhý den ráno znamená v úterý ráno. Je večer, mě je ještě víc zle, než mi bylo doposavad a tak se rozhodnu pro horkou uklidňující vanu. Rodiče se mě snaží přesvědčit, ať si ji nedávám, že je to hloupost pokud se cítím nemocná. Kéž bych je poslechla. Vařící voda, horký vzduch…. To všechno způsobilo zhoršení stavu. Ulehla jsem do postele a usnula asi v 18hod. Ráno mě čekala praxe, kterou jsme měli povinnou, takže nějaká omluva nepřipadala v úvahu. Ráno - slovy táty - jsem vypadala děsně. Táta mě odvezl na praxi, ze které jsem putovala ke svému lékaři, pro výsledky rozboru krve. Oči jsem neotevřela, hlava mi padala dozadu, jediné co jsem si přála, bylo spát….
"Dobrý den pane doktore" řeknu po příchodu do ordinace. P. doktor nezvedne hlavu od počítače, hezky mě pozdraví a řekne věc, která je jako nůž do zad:
"Dobrý den, slečno Ulmanová, podle výsledku krve jste naprosto zdravá. Žádná hodnota se nevyhýbá normálu." Ve mně všechno vře… Jak můžu být zdravá, když se cítím takhle… Po dokončení věty se p. doktor otočí a podívá se na mě s mírným zděšením.
"Vy jste toho asi dneska moc nenaspala, nemám pravdu? To musel být večírek jak vyšitý."
"Spala jsem asi 15hodin, pane doktore." Lékař zvážní, podívá se zpátky do papírů, do počítače na výsledky. Pak se zvedne, přijde ke mně, poprosí mě, abych silně stiskla víčka k sobě a po chvilce oči otevřela. Pak mi víčka stlačí prsty on sám… Vezme papír, něco do něho napíše a pak mi řekne: "Tady máte žádanku, okamžitě si zajděte na neurologickou pohotovost." To mě vyděsí, ale jsem tak vyčerpaná, že se na nic víc nezeptám, vezmu žádanku a odcházím z ordinace. Cestou na tramvaj si žádanku pročítám. Krom slova AKUTNÍ napsané červeným fixem, se v něm poprvé setkávám s výrazem, názvem….
MYASTHENIA GRAVIS… konkrétně tam tedy stojí něco jako: "Podezření na Myasthenii gravis", v tramvajce vytáhnu telefon a "googlim" si tento pojem, po přečtení jedné věty usoudím, že jde jistě o nějaký druh únavového syndromu. Zavolám mámě a tátovi, že jedu na polikliniku, konkrétně na neurologii a že mám asi nějaký únavový syndrom. Což se po mých 5 letech v jednom kole docela nabízí.
Hrůzný zážitek na neurologii
Zaťukám na dveře neurologie u nás na Poliklinice, otevře mi dveře - promiňte mi ten výraz, ale opravdu se to jinak vyjádřit nedá - nasraná sestřička, zběžně proletí mou žádanku, podívá se na mě, sjede mě od hlavy k patě a skoro na mě zaječí: "A co já s tím, to musíte na neurologickou pohotovost." A třískne mi dveřmi před nosem. Zcela vyčerpaná a v šoku koukám na zavřené dveře, v očích slzy. Jsem vyčerpaná, je mi zle… takhle zle mi snad ještě nikdy nebylo. Cítím se jak po měsíčním flámu…. A to je poslední kapka… Jedu domů, na nějaké lékaře se můžu vykašlat. Beru telefon:
"Tati, nikam nejdu, můžu se na to vykašlat… třískla mi dveřma před očima… nevím kam mám jít… je mi špatně… jedu domů…. Ahoj"
Mám skvělé rodiče, skvělou mámu i tátu… A to se v těchto chvílích hodí. Opravdu jsem jela domů, žádanku hodila na stůl, lehla si a ležela, koukala do blba a přála jsem si vrátit se zpátky na hory - kde jsem 3 měsíce učila lyžovat - a kde jsem si připadla plná energie, elánu a sil.
Táta přijel domů, naložil mě i přes protest do auta a jeli jsme do Fakultní nemocnice v Ostravě, kde jsme zjistili, že opravdu neurologická pohotovost je. Po asi hodinovém čekání - dojeli jsme kolem 15hod -tenhle čas si zapamatujte… Si mě do ordinace volá paní doktorka - teda slečna stážistka. Jde se mnou i táta. Je mi fuk, že mi je 20, jsou chvíle, kdy chci mít své rodiče u sebe. Táta je se mnou v ordinaci jen při "výslechu".
"Dobrý den, jmenuji se ….. co vás trápí slečno?" přes veškeré namáhání otevřu pusu a povídám:
"Dobrý den, trápí mě únava, bolest v krku, je mi špatně ačkoli mám být zdravá, špatně se mi dýchá, jsem unavená, bolí mě oči……." Doktorka bez většího zájmu zapisuje mé příznaky do lékařské zprávy. Pak mě posílá sednout a čekat na chodbu. Po nějakém čase mě zase volá zpátky:
"Pane Ulmane, vy si počkejte tady." Mít sílu snad se i hádám, ať mého tátu pustí se mnou…
Místo jedné lékařky, jsou na mě rázem dva. Nějaký mladý pan doktor. V jiné situaci bych určitě ocenila víc jeho zevnějšek, ale v tu chvíli by mi bylo jedno, kdyby tam stál pán bůh. A opět se mě zeptá:
"Dobrý den, slečno Ulmanová, tak co vás trápí?"
"Dobrý den, trápí mě únava, bolest v krku, je mi špatně….." opět odpovídám na stejnou otázku a dávám si pozor, abych odpověděla stejně jako minule a na nic nezapomněla.
"Výborně… Můžete zvednout ruce nad hlavu?" Zvednu ruce nad hlavu a ze všech sil se přemáhám, abych je nad hlavou udržela, začínají mi téct slzy a přeji si aby řekl… v tom to vysloví:
"Děkuji, to stačí. Prosím teď pomalu počítejte do sta…" To jako vážně? Spustím tedy své počty:
"Jedna, dvě, tři, čtyři……sedmnáct …" pomalu ale jistě mi dochází dech a všímá si toho i lékař, zasekávám se u čísel, jsem slabá a mumlám.
"Výborně, děkuji… Máme tady nějaký led?" Ptá se lékařky, která teď na mě kouká jako na pokusného králíčka a pospíchá do druhé místnosti a pak přichází a opravdu nese kostku ledu. Asi nemusím říkat, že mi nikdo nic neřekl.
"Nemáme ještě nějaký ubrousek nebo něco takového?" Když obalí kostku ledu v toaletním papíru, přiloží mi ho na levé oko a jemně přitlačí. Au…
"Pošleme vás ještě na oční ambulanci." Vycházím z jedné ambulance. Řeknu tátovi, že jdu ještě na oční ambulanci. Vyjedu do jednoho z posledních pater v budově, zazvoním na určené dveře, sestřička mě posílá do čekárny a táta zůstává za prosklenými dveřmi, to si vážně všichni myslí, že se lépe čeká v jednom???? Všude je šero - což je kupodivu příjemné na rozdíl od ostře zářících zářivek. A čekám…. Čekám… táta píše, že šel ještě něco zařídit, tak ať mu dám vědět, jak skončím…. Čekám…. Čekám…. Další sms: "Jsi v pořádku?" "Ano, jsem, stále čekám a nikdo tu není." Pokračuje mé čekání, které se protáhne asi na 1,5hodiny. Přichází oční lékař. Vezme mě do ambulance. A už potřetí - ach kdybych tehdá věděla - se mě ptá na tu stejnou otázku - to jako vážně???
"Dobrý den, slečno Ulmanová, tak co vás trápí?" Pomineme-li fakt, že v ruce držel papíry, které jsem mu podala a ve kterých to bylo napsané….. Tak tedy spustím znovu tu samou básničku o tom, co mi vlastně je. A pak začne vyšetření… Nosím brýle, u očního lékaře jsem tedy už hodněkrát byla, ale nikdy. Snad nikdy mi nepřišlo tak nesnesitelné jako teď. Svítil mi do očí hnusným světlem a já je měla mít otevřené. Vrazil mi do levého oka - které na tom bylo hůře než to pravé - nějaké železo (samozřejmě ne že by mi ho vypíchl ale… no chápete…) a zase říkal: "Musíte to oko ale otevřít!! Otevřete ho!" Vážně to bolelo a to hodně. Navíc mé otevřené oko vypadalo polovičně než normálně. Jak ho mám sakra ještě více otevřít?? Jak??... A zase ty slzy… I tak byl lékař vytrvalý, dále trval na tom, ať oko víc otevřu. Pořád do něho svítil baterkou. Pak na mě pohlédl jak na trotla a řekl:
"Hmm, oči máte v pořádku, vraťte se zpátky na neurologickou ambulanci." Táta mě čekal u výtahu. Asi si nešlo nevšimnout, že mám oči zase o něco menší, uslzenější… Objal mě a šli jsme se zase posadit do čekárny. A začalo další čekání…. Poté jsem se vrátila do ambulance, měla jsem pocit, že už vážně zešílím, táta šel se mnou. Což bylo dobře. V ordinaci už byla jen jedna paní doktorka.
"Posaďte se, na očním vám nic nenašli, tak to bude asi jenom nějaká viróza, která se projevila takto. Ještě mě napadlo, malý moment…" Zvedla telefon a volala nějaké své kolegyni, které popisovala můj stav a opakovala do telefonu: "Aha, aha… nechat… přes noc… dobře rozumím." Zděšeně jsem se podívala na tátu a kroutila hlavou ve znamení, že tu vážně nechci zůstat. Nikdy jsem v nemocnici nebyla, navíc jsem svou premiéru opravdu nechtěla absolvovat ve chvíli, kdy si o mě mysleli, že jsme simulant…
"Slečno Ulmanová, udělali bychom vám nějaké vyšetření, tak si vás tu necháme." Na prázdno polknu a slyším, jak můj táta říká:
"Budete s ní vůbec ještě něco dělat? Myslím tím dnes? Nebo si ji můžu odvést domů a přivézt zítra, s věcmi a se vším?" Lékařka souhlasila, že dnes už se mnou nic nebudou dělat, tak ať se dostavím zítra ráno…. Cca kolem 21:30 jsme dorazili domů, kde čekala máma. Já zničená, připadala jsem si děsně. Nikdo nic neřekl, jde prý jen o nějaké testy. Táta se ještě zeptal, jak dlouho si mě tam nechají, že prý dva dny maximálně, aspoň že tak. V sobotu i neděli mě čeká koncert. Koncert s mým milovaným Ostravským sborem. Navíc asi poslední koncert, a za týden pak poslední zájezd do Bratislavy.
NEMOCNICE
Dalšího dne ráno mě táta odvezl do nemocnice, kde mě čekala má babička, která dřív v nemocnici pracovala, tak se tam cítila jako doma. Má to své výhody. Babča se se mnou rozhodla celý tento proces přijetí do nemocnice absolvovat, je skvělá dokáže zařídit úplně všechno. A tak se já o nic moc nemusela starat. Navíc hned u příjmu měla kamarádku, takže jsem to měla rychleji za sebou. Přímo na oddělení měla taky známou. Dali mi náramek, kde mé jméno místo ULMANOVÁ KATEŘINA bylo napsáno jako ULMANNO Kateřina. Asi detail ale pobavil. A začalo čekání… čekání na testy… které nepřicházely. Měla jsem na pokoji super spoluležící tak aspoň že tak, chodily jsme ven na procházky.
Bylo mi divné, že na mě sestřičky pořád koukaly tak nějak divně, jakoby věděly víc než já. Po dnu si mě zavolala lékařka, která mě teda vyslechla a už po 4. se mě zeptala, co mě trápí. Všechno jsem ji nahlásila, udělala se mnou testy a jen tak na férovku mi řekla: "No mohlo by se jednat o roztroušenou sklerózu" možná by mě to tolik nevyděsilo, nemít za sebou hodiny speciální pedagogiky a o specku se všeobecně zajímat… ale takhle? Vyděsilo mě to a dost….
Z jednoho dne se stal týden. Prošvihla jsem koncert. Nikdo mi nic neřekl. V nemocnici jsem ležela od čtvrtka, první testy mi začaly dělat v sobotu -všechny test OK bez výsledku.
V sobotu byla i velká vizita (dny už mám trošku zkreslené), kdy přišel pan primář, podíval se na mě a říká: " Už víte co vám je? Je to celkem jasná diagnóza, skočte si na EMG" … na to že jsem nevěděla ani slovo o tom co mi je, každý na mě koukal jako na blázna, tak slyšet tuhle "JASNÁ VĚC PŘECI" mi přišlo dosti komické. A tak jsme se seznámila s EMG - takový ten, test kdy do vás posílají elektrické šoky. Paní, která mi tento test prováděla, asi neměla svůj den. Dělají se série… 3 série na každé straně (tehdy jen na šíji,) kdy vás přístroj asi 6krát kopne. (čili sečteno potrženo. Celkových ran by měl tedy člověk dostat 36…) Dostala jsem jich víc, mnohem víc… Jednou mě zapomněli uzemnit. Po druhé, třetí, čtvrté…. se netrefili do svalu…. AU AU AU. Ale aspoň mi říkali: "Sluníčko neboj… už bude konec…"
Stále mi nikdo neřekl, co mi je…. Každý den u mě byla návštěva, rodiče, babičky, dědečkové, tetičky… ale i úžasní skvělí jedineční přátelé. DÍKY!
A ten den… den D … mi volá táta: "Ahoj Kačenko, jak se máš?"
"Tatiii, už přijeď!!!" Ono když ležíte zavřeni v nemocnici, chcete, ať je u vás návštěva hned!!! A co nejdéle.
"Už jedu. Co chceš z mekáče?" Mňáááám mekááč!!!
"Všechno!" A opravdu táta přijel, obrovskou tašku s sebou a vybaloval dobroty. Asi mi mělo být jasné, že se něco děje. Po té co to teda všechno sním říkám:
"Pořád mi nic neřekli…" a táta se podívá tím výrazem jako… no…
"Co je?" Ptám se…
"Víš, my už to víme… Ale slíbil jsem mamince, že ti to zavolá ona." Jediné, co mě v tu chvíli napadlo, byl vztek. Ne na rodiče, ale na doktory. Ležím tu já. Ležím na dospělém oddělení, jsem dospělý člověk. Na mě koukají, jako bych si vymýšlela a rodiče ví, co mi je? Na přání táty jsem tedy zavolala mámě a ta bylo slyšet, že brečela, říká: "No babička asi před 2hodinama volala a řekli ji, co ti je. Máš myastenii gravis." Takže můj praktický lékař měl pravdu, skvělý, je to jen nějaký únavový syndrom, říkám mamce do telefonu:
"Jo to si myslel i praktický lékař. Tak to je fajn, to je jen nějaký druh únavého syndromu ne?"
"Ne to není… je to nemoc už na celý život, hodně ti ovlivní život, hodně se toho změní……." Nějak jsem to neregistrovala. Po konci hovoru s mámou jsem šla za lékařkou, táta šel se mnou a ta mi to začala všechno vysvětlovat:
"Myasthenia gravis je vlastně porucha přenosů nervů do svalů." Začala na mě mluvit lékařskou hantýrkou, a když viděla můj vyděšený pohled, přešla na tu lidskou řeč, řekla, že mi nasadí Mestinon, který způsobí to, že se budu zase cítit plná energie. A tak jsem pochopila, že nic nebude jako dřív - zas tak zlé to není, nebojte :-)
Jedná se o poruchu přenosů do svalů, což se projevuje svalovou slabostí a unaveností… Vyslechla jsem si tedy, co a jak. A šla na pokoj. Byla jsem šťastná, ne snad z toho že jsem nemocná. Ale z toho, že už vím co mi je. Že už nejsem simulant, ten blázen, který musí počítat do sta. Nepátrala jsem, bláhově jsem si myslela, že všechno potřebné se dozvím od lékařů. Takhle to bohužel v nemocnici nechodí, takhle to vlastně při diagnóze MG nechodí nikde.
V nemocnici je to asi tak, že moc nevědí, co vám vlastně dávají za léky - já tedy MESTINON (prášek, který se má brát před aktivitou, jinak má nežádoucí účinky.) brala před spaním, po jídle, když jsem odpočívala....

Tak tohle je můj začátek. Příště přidám seznámení se se svou lékařkou, specialistkou na MG, první rok života s MG. co můžu a nemůžu.....
 

19 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Gil Gil | Web | 4. prosince 2014 v 10:50 | Reagovat

Chvála aspoň tomu jednomu duchaplnému lékaři, co Tě aspoň poslal na pohotovost.. Je hrozné, jak se k Tobě chovali :/ :/ Já jsem pečovatelka a nedovedu si představit, že bych k někomu byla taková :/ Sluníčko za každou cenu, i kdybych už byla večer vyřízená :-)
Ať je dobře!!

2 Kateřina Ulmanová Kateřina Ulmanová | 5. prosince 2014 v 19:48 | Reagovat

Jo pan doktor se dodneška plácá po zádech že to odhadl správně a má na to právo je to borec.
A děkuji za podporu vážím si toho :)

3 Vikomt Vikomt | E-mail | Web | 12. prosince 2014 v 13:25 | Reagovat

Zdravotnictví je katastrofální. Kolikrát je až k neuvěření, co tam lidi zažijou.

4 nerrti nerrti | Web | 12. prosince 2014 v 13:52 | Reagovat

a jak to dopadlo s tím zápočtovým testem?

5 Tereza Tereza | 12. prosince 2014 v 14:28 | Reagovat

Tak to je něco :/ ! Hodně síly přeju :)

6 Amia Amia | E-mail | 12. prosince 2014 v 14:48 | Reagovat

[3]: Slyšela jsem spoustu stížností a vždycky jen vrtěla hlavou. Já osobně nemám jediný špatný zážitek s lékaři.

To musely být fakt hrozný šoky pro mladou holku. Vyrovnala ses tím strašně dobře, alespoň co můžu soudit z tohohle jednoho článku. Jsi borkyně :)

7 Dena Hviezdička Dena Hviezdička | Web | 12. prosince 2014 v 16:02 | Reagovat

Wow, to je sila. Nechcela by som byť na tvojom mieste, obdivujem, že si to zvládla, držím palce!

8 MaddyHarry MaddyHarry | Web | 12. prosince 2014 v 16:10 | Reagovat

Tak to je strašné s těmi doktory a sestřičkami, jak se chovají. Naprosto ale mohu jen potvrdit, protože jsem taky takové zažil a možná jsem tu už ani nebyl mezi živými, kdyby moji rodiče v nemocnici neudělali pořádný bordel. Takže s tebou soucítím. Hlavně přeji ať už je ti jen a jen líp. :)

9 Katie Katie | Web | 12. prosince 2014 v 16:23 | Reagovat

Závidím ti, že za tebou chodilo tolik lidí a starali se o tebe rodiče a mělas babičku v nemocnici. Strávila jsem v nemocnici 2x 10 dní a z toho mi jednou zachránili život a po druhé mě převezli do fakultní nemocnice v krajském městě. Nevím, jestli s tím souvisí to, že se u mě objevila po pár letech nemoc, která mě teď trápí asi šestým rokem, nebo ne. Slabost, únava a dušení s tím také souvisí. A člověka pak trápí i blbej výšlap schodů... Ach jo, kdyby si tak pár ostatních jedinců více cenilo toho, že jsou zdraví...

10 v. v. | Web | 12. prosince 2014 v 16:29 | Reagovat

Ahoj,
zrovna jsem přemýšlela, že taky něco napíšu o sobě a mém novém miláčkovi mononukleóze a narazím na tvůj blog. Je zajímavý, že o podobný nemoci jsem kdysi psala příběh, myslela jsem ale, že neexistuje.
Něco si o tvý nemoci načtu, dost mě to zaujalo, ale to bude asi i tvým stylem psaní, četlo se mi jedním dechem.
Jsem ráda, že ti doktor pomohl, někdy se chovají děsně, jindy zachraňují životy..
Já nejdřív podle nich měla zánět mandlí, pak angínu a od pondělka mononukleózu, ale nemám jim to za zlé, splést se může každý a naštěstí se ke mně hezky chovali.
Přeju ti hrozně moc štěstí a zdraví, věřím, že ti bude brzy dobře, nebo alespoň lépe a nebudeš tak unavená!
Máš můj obdiv. Piš dál, budu si tu číst :)

11 Daisy Daisy | Web | 12. prosince 2014 v 16:50 | Reagovat

Tak to vůbec neznám. Nikdy jsem o ničem podobném neslyšela a stát se mně něco takového, tak asi budu reagovat podobně jako ty. Docela bych přišla i s lékařskou zprávou za tou učitelkou, která ti zakázala opravu, aby se cítila trapně - ten výraz... Nevím moc, co napsat, snad jen ať se ti daří, co nejlépe :) Vím jaké to je lítat po nemocnicích a být nemocná, bohužel u mě to šlo léčit.. :/ V dnešní době, ale už je pokrok daleko a myslím, že to bude všechno OK :)

12 naoki-keiko naoki-keiko | Web | 12. prosince 2014 v 18:22 | Reagovat

Zdravotnictví je čím dál větší sranda. Porstě to jde všechno pěkně do kopru. Je dobře, že víš co to je. Já trochu tuším, ale neumím si to moc představit. Jinak přeju co nejmíň nepříjemných zážitků se zdravotnictvím ;)

13 RickyR RickyR | Web | 12. prosince 2014 v 18:25 | Reagovat

O této nemoci jsem snad ještě nikdy neslyšela. Snad to není až tak hrozná nemoc, ale podle toho, co jsem četla, tak jsem ráda, že jsem zdravá.
Obdivuji, že to bereš tak nějak s nadhledem. Že nejsi takový ten depresivní typ, co se v tom utápí a nejraději by nebyl. Jako neodsuzuji tyto lidi, nejsou jenom optimisti. Ale obdivuji, že to prostě nebereš pesimisticky :D

14 Ang Ang | Web | 12. prosince 2014 v 18:31 | Reagovat

Ono to ti doktoři asi taky nemají nejlehčí.

15 zusp zusp | E-mail | Web | 12. prosince 2014 v 18:32 | Reagovat

No jo ve špitále ti nic neřeknou. Já byla na operaci páteře a vypáčit z nich nějakou informaci měla problém i mamka. Nakonec jsem se teda něco málo dozvěděla. Nic méně klidně bych tam mohla mít zašitýho vetřelce a nikdo by ani nepíp. :D

16 zusp zusp | E-mail | Web | 12. prosince 2014 v 18:36 | Reagovat

[3]: No jo nenadarmo se říka o naší fakultce v HK, že se tam chodí umřít. :D

17 BarbaraJane BarbaraJane | Web | 12. prosince 2014 v 19:27 | Reagovat

Musím přiznat, že jsem si musela o téhle nemoci něco načíst, doteď jsem o ní neslyšela. Musel to být děsný pocit, cítit, že ti doktoři nevěří, posílají tě od čerta k ďáblu a jsou neochotní... Přeju, abys na takové lidi narážela minimálně - a hodně síly a energie do takhle ztíženého života.

18 Marillee Marillee | E-mail | Web | 12. prosince 2014 v 19:52 | Reagovat

Wow... O téhle nemoci jsem nikdy neslyšela, ale tvoje vyprávění mě naprosto pohltilo. Jsem ráda, že nakonec to není tak hrozné, jako jsi popisovala na začátku a že se s tím opravdu dá něco dělat... Přeju ti hodně zdraví do života, vedle takovéhle nemoci nepotřebuješ ještě další zátěž. :)

19 Marie. Marie. | Web | 12. prosince 2014 v 20:49 | Reagovat

Úplně mi to vehnalo slzy do očí. Nevím proč, asi mi tě je líto hlavně kvůli tomu čekání u doktorů a jejich chování k tobě. Už jsem si to také zažila, ve 14, bylo mi totálně špatně a v nemocnici si mě přehazovali jak míč - dětský, chirurgie, gynda, dětský a nakonec oddělení pro dospělé, kde si mě nechali pár dní.
Jsem zvědavá na pokračování. Asi to není zrovna lehké s tím syndromem žít, ani si to nedokážu představit. :/
A přeji ti do života hodně zdraví a sil. :)

20 Kia Kia | Web | 12. prosince 2014 v 20:50 | Reagovat

Studuji zdravotní školu a nad tímhle jen kroutím hlavou, jak se někteří lidé chovají ... bože ... Přeji Ti hodně štěstí, ať se se vším skvěle vypořádáš! :)

21 marketts-cube marketts-cube | Web | 12. prosince 2014 v 22:53 | Reagovat

Přeji ti hodně štěstí! :) těším se na další články :)

22 Diddlinka Diddlinka | Web | 13. prosince 2014 v 0:49 | Reagovat

Nikdy jsem o tomto neslyšela, ale buď ráda, že přišli na to, co ti je. I přes všechny ty nepříjemnosti, které jsi musela vytrpět... Život píše příběhy i když z jiné kolonky než MG, ale lékaři, kteří nevědí co dělat, by to dělat neměli... Kamarádku poslali domů 2x, že se jedná o chřipku, běžnou virózu. Když se to doma nezdálo, že z ničeho nic začala sípat a přestávala vidět, tak jí odvezli na pohotovost, tam jí přijali se zápalem plic. Ležela tam 3 dny a nikdo si jí nevšímal, pak přišli na řadu různé testy, žádné výsledky... Po 3 dnech nezájmu jí museli uvést do umělého spánku, nikdo netušil, co se děje. Až po převozu do Motole, přišli na to, že se jedná o selhané ledviny a počáteční selhávání plic. Na záchranu ledvin bylo už pozdě, plíce zachránili... Zbytek si domyslíš. Co více dodat o zdravotnictví... Jen dál plaťte pojišťovnám, my se na vás vys...
A proto přeju hodně zdraví a síly s tím bojovat! :-)

23 Cleo Cleo | Web | 13. prosince 2014 v 9:42 | Reagovat

To musela být unavná cesta, gratuluju, že jsi to zvládla. :) O té nemoci nic moc nevím, ale snad s tím budeš moct šťastně žít. :)

24 Charlotte Charlotte | Web | 13. prosince 2014 v 9:57 | Reagovat

Páni.. Něco podobné s tímto přehazování doktorů jsem zažila v šesti, ale to nebyla nemoc na celý život.. no, hodně štěstí se vším, tohle byl hodně silný článek :) mohla bys snad o tom napsat i knihu

25 Jana Jana | E-mail | Web | 13. prosince 2014 v 10:53 | Reagovat

Oproti tvému balíčku do života se zdají maniodeprese úplná pohodička :) Nebo spíše  jejich diagnostika, musím si od tebe přečíst víc!

26 Nikky Nikky | E-mail | Web | 13. prosince 2014 v 11:07 | Reagovat

V prvom rade Ti želám veľa zdravia, jednu veľmi znepríjemňujúcu chorobu už máš, tak nech Ťa obchádza aj chrípka, lebo si neviem predstaviť, aké by bo to bolo. Vidím, že si sa so svojou chorobou rozhodla zžiť a nie sa jej poddať. Katko, obdivujem ťa, píšeš úžasne a hoci som o tvojej chorobe nikdy nepočula, tie "syndrómy" sú úžasné. Ja mám syndróm bolesti - to mi povedal môj orto-neurológ na neustávajúce záchvaty bolesti v chrbte :-(
Teším sa na Tvoje ďalšie články. Je super, že si našla špecialistu na takúto chorobu, ja sa celkom bojím, či by som niečo našla vôbec tu a to žijem v Bratislave.

27 Sueik Sueik | Web | 13. prosince 2014 v 12:23 | Reagovat

Jsi dobrá že jsi to zvládla. Přeji Ti  hodně štěstí v životě.

28 jimuli jimuli | Web | 13. prosince 2014 v 13:49 | Reagovat

Tak to zírám. Jsi fakt hodně silná žena. Také jsem před rokem měla závažný problém. No, ale na ten tvůj to nemá. Ten můj problém je proti tvému o milion procent malinký.

29 Anna Elizabeth Potter Anna Elizabeth Potter | E-mail | Web | 13. prosince 2014 v 15:40 | Reagovat

Napsala jsi to úžasně. A je mi velice líto, že jsi takhle nemocná, ale určitě to zvládneš, budu se těšit i na další články.
Jenom k těm doktorům, ne všude to takhle je. Moji rodiče jsou doktoři dokonce kardiologové a nikdy na nikoho takhle hnusní nebyli ale říkají, že sestřičky jsou někdy protivné. Ale tak každý někdy nemáme den, to se stává...

30 Dominique55 Dominique55 | E-mail | Web | 13. prosince 2014 v 15:49 | Reagovat

uplne normalni, tohle zazivam bezne a myslim ze nejsi sama. Temhle vrahum se dnes rika dokroti;)

Kamaradka v kuse zvracela den co den nevedeli z ceho, chodila k doktorum a kdyz prselo rekli ji ze je to z toho, kdyz zase svitilo slunikco rekli ze je to ze slunicka, nakonec ji na to prisli az v Motolu a to uz po par testech, Musel ajit na operaci za 50 tisic kterou ji neplatila pojisovna, jinak by zemrela a i tak ji rekli ze to nebude jisty jestli ji to pomuze...Vitejde v dnesnim svete. A to jejedn z mala pribehu ktery znam, je jich tolik, ze by z toho sla a hlava kolem...pritom nekdy staci pouzivat obycejnej selskej rozum.

31 Yu-chan Yu-chan | Web | 13. prosince 2014 v 18:03 | Reagovat

No páni...
Moc hezký článek. O téhle nemoci slyším prvně, ale nezní to jednoduše...
Přeji hodně štěstí. :)

32 Artie Artie | E-mail | Web | 13. prosince 2014 v 18:09 | Reagovat

Držím palce. Jako dcera lékařů (kardiologie, plastická chirurgie) slýchávám docela často o případech, které nejsou ani zdaleka veselé. Doufám, že to nebude horší, naopak. Přeju hodně dobré nálady a optimismu!

[3]: Kdyby lidé věděli, jak systém zametá s lékaři, kteří jsou jednou nohou v kriminále, tak by netvrdili, že zdravotnictví je katastrofální. Lékaři jsou vlastně žalovatelní i za to, že se neusmějí. A za ten směšný plat.
Kolikrát k neuvěření, co lékaři zažijí od pacientů.

33 Proby Proby | Web | 13. prosince 2014 v 20:11 | Reagovat

Místy jsem fakt měla slzy v očích - zřejmě jsem asi cítila stejnou bezmoc, jako tehdy ty...
Přeju ti ale hodně štěstí a hodně elánu do života! :)

34 Matthias Matthias | E-mail | Web | 13. prosince 2014 v 20:58 | Reagovat

Sakra, to je intenzivní text. Několikrát mi přejel mráz po zádech hrůzou.

A ti lidi kolem tebe se chovali někdy otřesně (angličtinářka pizda, sestřička ti zabouchla před nosem)

Síla!

35 lacrymae lacrymae | 13. prosince 2014 v 21:15 | Reagovat

Moc hezký článek! :) Drž se!

36 Scrat Scrat | E-mail | Web | 13. prosince 2014 v 22:04 | Reagovat

Četla jsem to jedním dechem a moc tě lituju, nechtěla bych mít žádnou celoživotní nemoc a rozhodně ti to nezávidím :/ Taky nechápu, proč ti to ti doktoři nejdříve nechtěli říct, myslím, že to měli říct jako první tobě, když jsi koneckonců ta nemocná ty, máš na to právo.
Rozhodně si přečtu i další tvé články, píšeš poutavě a o zajímavém, i když děsivém, tématu :)

37 blog-proti-sikane blog-proti-sikane | E-mail | Web | 14. prosince 2014 v 8:17 | Reagovat

To bude v pohodě, vážné nemoci má spousta lidí, a to buď ráda, že je to tohle, že se aspoň můžeš hýbat (i když dost blbě).. Taky máš úžasnou rodinu a přátele.

A to, že jsou doktoři pitomci, to vím sama :D Moje mamka dělala v nemocnici. Teď dělá na Fifejdách (ARO)

Pěkný článek.

38 blog-proti-sikane blog-proti-sikane | E-mail | Web | 14. prosince 2014 v 8:18 | Reagovat

A taky jsem jako malá měla salmonelózu. Doktorka si mě tam nechala na pozorování a jinak s tím nic nedělala, furt nevěděla, co by mi mohlo bejt. Skoro jsem tam umřela, nebýt toho, že mě děda odvezl do jiné nemocnice, kde už byli schopnější.

39 Doma Doma | Web | 14. prosince 2014 v 12:43 | Reagovat

Tenhle tvůj příběh jsem zhltla na jeden nádech, nevědomost je někdy horší než samotná nemoc, protože nevíš s čím bojovat. Přeju hodně štěstí a ráda si přečtu pokračování.

40 CrazyPurpleSnowman CrazyPurpleSnowman | E-mail | Web | 14. prosince 2014 v 13:44 | Reagovat

Jsi hrdinka, bojovnice vážně. Já jako malá dostala cukovku. Nevěděla jsem jaké to pro mne bude mít do budoucna následky, byla jsem malá. Před asi dvěma lety jsem dostala inzulínovou pumpu. Bylo mi nanic. Nesnášela jsem jí, každý dotek mi byl nepříjemný, chtěla jsem se zabít. Nakonec jsem to nějak překonala a zlepšilo se to. Ted jsem jen áda že nemám nic horšího. Ale  jak říkám jsi bojovnice :D)

41 Zklamaný Zklamaný | E-mail | Web | 14. prosince 2014 v 14:28 | Reagovat

Ani netušíš, jak moc ti rozumím. Já mám totiž také neurologickou nemoc, které se nikdy nezbavím, překvapila mě až v nějakých 21 letech a 2 roky mi nikdo neřekl, co mi vlastně je nebo na mě koukali i jako na simulanta a podobně... akorát o tom teda nikde nepíšu a ví to jen málo lidí v mém okolí. Drž se!

42 Hann. Hann. | Web | 14. prosince 2014 v 15:29 | Reagovat

Máš skvělého doktora, který ti pomohl, což je dobře.. ne každý takového má :) já omdlévám nebo bych omdlela nesednout si a nenapít se a obvoďák mi na to řekl "No a co?"...
Ráda si přečtu zbytek a držím ti palce :)

43 Kateřina Ulmanová Kateřina Ulmanová | 14. prosince 2014 v 17:04 | Reagovat

[4]: zápočet jsem samozřejmě znovu nepsala, ale nevadilo to protože jsme změnila školu. A upřímně bych se už na VOŠ nikdy nevrátila....

[14]: s tím naprosto souhlasím, nemám jim nic za zlé, jsem ráda že má diagnostika netrvala x let, ale  ono když je ti zle, tak se ti vážně nechce čekat x hodin na pohotovosti a lítat od čerta k ďáblu. Ale jak říkám doktoři jsou pro mě pořád hrozně důležití, kolik zachránili lidí, kolika lidem dokázali pomoc :-) Pro mě to budou pořád jedni z nejdůležitějších a moc si některých vážím.

[20]: je to tak, držím ti moc palce ve studiu a buď opak těch lidí, které většina asi nepochopí. Protože na milé a hodné doktory a sestřičky se vzpomíná a kouká hned o něco líp :)

[29]: Naprosto souhlasí s tím, že jsou spíše doktoři hodní a kvalifikovaní a na svém místě. Sama mám pár doktorů mezi známými a na ty bych nedala dopustit. Ale někdy se to sejde. Ale neříkám že to bylo zlé, to vůbec...

[41]: Držím palce! Ale jak říkám, každá mince má dvě strany je potřeba hledat na životě to hezké, na každém konci svítá nový začátek a na každém zlu je nějaké dobro. To zvládneš! :-)

[42]: Ano můj pan doktor je opravdu kapacita a jsem ráda že tam svůj postřeh napsal, kdyby ho nenapsal mohla diagnostika trvat o mnoho déle.

44 Yasminn Yasminn | E-mail | Web | 14. prosince 2014 v 17:49 | Reagovat

Milá autorko článku :-) Nemohu na Tebe nikde najít mailový kontakt - myslíš, že by bylo možné, abys ho zde uvedla, nebo mi napsala na můj mail  y.vici@seznam.cz? Ráda bych Tě o něco požádala a na něčem se domluvila, bylo-li by to možné :)

Děkuji

45 Kateřina Ulmanová Kateřina Ulmanová | E-mail | 14. prosince 2014 v 17:52 | Reagovat

[44]: Na emial se ozvu :-) a pro jistotu pro další můj email je: KaTTy-Ulmanova@seznam.cz
Ale je mi taky napsat přes zprávu pro autora nebo tak nějak :-)))

46 Lenci Lenci | Web | 15. prosince 2014 v 0:23 | Reagovat

dlhá cesta za diagnózou a vela nervov... ja som odpadávala v autobusoch mala som točáky hlavy... ked som sla k doktorke povedala mi nech chodím do roboty na bicykli.. no moze toto povedať doktorka?! dala mi papierik k neurologicke ktorá ma poslala prec ze mám dojst iný den tak samozrejme ze som tam uz nesla.. teraz chodím do práce o hodinu skôr prázdnejším spojom a zatial je to lepšie sanitka ma viezla len raz a u doktorky som uz dva roky nebola ani sa tam nechystám...

47 Illienel Illienel | E-mail | Web | 15. prosince 2014 v 0:46 | Reagovat

Tvé vyprávění mi hodně připomíná mé vlastní zážitky, staré 2 roky. Kromě šílených čekacích dob a nepříjemných nebo nic neříkajících vyšetření to u měn taky vypadalo na nějaký únavový syndrom. a po prvních testech, které nic neukázali, jsem taky byla div ne za největší simulantku. Nakonec jsem také měla štěstí na dobrou a duchaplnou lékařku - v mém případě neuroložku (tehdy ještě dětskou). Mně ale nakonec zjistili tu roztroušenou sklerozu. Je dobré o tom psát...Nevím, jak Tobě, ale mně to pomáhá, i když jí píši spíš než přesné zážitky subjektivní, často lyrickou poezii a krátké prozaické útvary. To je ale jedno. Přeji Ti hodně štěstí, at se daří a máš co nejvíce štastných nebo alespoň klidných a pohodových dní :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama