Kéž bych tak byla.... aneb i já mám občas splín.

5. února 2015 v 12:46 | Kateřina Ulmanová |  Kdo jsem?
Kéž bych tak byla….
Taky už vás někdy popadla touha být někým jiným? Nemyslím to ve smyslu, proměnit se v žábu (nevím proč mě napadla právě žába) a ani tím nemyslím žít život, který žije váš soused. Ne… takhle to nemyslím. Myslím to jinak. Nenarážím ani na touhu být krásnější, či milovanější - i když… kdo by se těmto dvou změnám bránil? Já ne. Mluvím o něčem jiném a myslím, že moc dobře víte o čem, že to mluvím. Ano… dnes je ta chvíle, kdy si jednou za x měsíců přeji jedinou věc: " Kéž bych tak byla zdravá." stačilo by mi ono zdraví na pár hodin, pak bych ho se spokojeným úsměvem vrátila zpět, stačil by mi dnešní večer a proč zrovna dnes večer? Jak víte z předchozího příspěvku, jsem na horách. Jsem šťastná a má denní náplň je sport, čtení, zábava, spaní. Ale někdy - právě dnes - šťastná moc nejsem. Ráda vám to vysvětlím a vlastně jediný důvod proč tento příspěvek píšu, je touha ujistit se, že dělám správnou věc.
Představte si situaci - někteří si ji jistě umí představit lépe než já a jiní si ji naopak neumí představit vůbec, pokusím se vám ji tedy přiblížit svým pohledem - takže začneme znovu.
Představte si situaci:
7:58 budíček. Všichni se hromadně v našem společném pokoji probouzíme a snažíme se i v ranní hodinu usmívat, neb mračit se hned od rána nikomu nesvědčí. Za pár dní si na tento společný život zvyknete, není to život jako s partnerem nebo s rodiči. Prostě život na koleji odehrávající se v jednom pokoji na horách s rozdílem toho, že věkový rozdíly spolubydlících je někdy i 10let. Po ranním budíčku se skoro všichni ocitají u společného stolu (skoro všichni, protože já dále ležím v posteli, ačkoli můj pracovní den začíná v 9 hodin). A teď ta situace, o které mluvím.
"Dneska půjdeme na sněžnice. Teda sněžnic je málo tak vezmeme snowboardy, vylezeme na kopec, uděláme táborák, opečeme buřty a sjedeme si to zase dolů do penzionu. Půjdeme všichni, bude to pecka. Hodně zábavy a tak" ano… hodně zábavy. Akorát, ne nepůjdeme všichni. Můj život po nemoci je skoro stejný, jako život před nemocí. Čímž myslím, že se snažím dělat věci, co dělají jiní a nechci aby mě má MG v čemkoli omezovala. Ale dnes. Dnes je ten den, kdy se ze "zdravého" člověka stává schizofrenik (já vím, že to není správné přirovnání, ale nezabrání mi to v tom, abych ho do tohoto příspěvku uvedla). Mám dnes v sobě dvě části. Jedna je ta racionální, ta která ví co je správné a co ne. Druhá… Druhá se řídí srdcem a energii čerpá z úsměvů a touhy být s lidmi, které mám tolik ráda. A samozřejmě je i trochu sobecká, protože nechce přijít o večer plný vtipu, opékání, povídání… o večer, který je popisován v různých knížkách a zobrazován v různých filmech.
V čem vůbec spočívá mé dilema? Můj problém, o který se tady s vámi dělím. Má racionální část ví, že ve chvíli kdy ten kopec po velikém přemáhání, přepínání svých sil vylezu (a už to, že bych ho vylezla, zní jako mírné sci-fi, když si představíte na nohách snowboardové boty a v ruce prkno), tak stejně nastane okamžik, kdy všechno v mém těle bude protestovat, bude se mi chtít pomstít za to, že jsem i přesto, že mě varovalo tuto akci podnikla a šla do strmého kopce. A vím, bohužel musím říct, že to vím, si ten táborák neužiju a co hůř asi nezvládnu ani ten sjezd dolů. A to pak nějaký dvouhodinový výšlap ztrácí smysl, když ho odtrpíte, místo toho abyste si ho užili. Namísto toho budu moct ležet ve své posteli (vzaté za vlastní na období 3 měsíců), číst knihu, kterou mám rozečtenou, při dočtení vytáhnout další, popíjet čaj, být v teple, odpočívat a užívat si klidu, který je na Benecku tolik vzácný. Ano má racionální část ví co je správné. Jenže jak říkám mám v sobě jako každý člověk části dvě. A ta druhá….. ta druhá se nechce smířit s tím, že něco nezvládne, že nezvládne se svými kamarády podniknout akci, na kterou se všichni těší, a připadá jim, že to bude ten nejlepší večer v celé sezóně. Jenže jak přesvědčit onu druhou část, že krom všech očividných a vyjmenovaných faktů jsou i fakta, jež vám nikdo nepřizná, ale vy o nich víte. Nikdo nebude zvědavý na holku, která sotva lapá po dechu a jen silou vůle posouvá své nohy o další kus kupředu. Nikdo se nebude chtít zdržovat a čekat. Všem v hlavě aspoň jednou naskočí myšlenka: " To je pako, proč se na to nevykašlala a nezůstala radši doma." nebo jiná podobná: " Je to nezodpovědná puberťačka co si zahrává se svým zdravím, fakt pako." Kéž by jednomu z nich došlo, jak se cítím. A možná to dochází všem, jen já jsem v tuto chvíli upnutá a sebestředná, a myslím si, že všechno "zlé" se děje jenom mě. Já vím… není to pravda. Vím, že jsou horší věci než přijití o jeden večer na horách. Já to všechno vím… Jen… někdy mi to připadá tak hrozně nespravedlivé. Takový ten pocit, že i když chcete, tak to nejde. Že vy jste stále vy, ale vaše tělo není to, které vás dokáže do kopce nechat vyběhnout.
Kéž by věděli, jak se cítím, teď když tohle píšu a oni se připravují na tu "best" akci sezóny. Ano, kéž bych dnes na pár hodin byla zdravá a mohla řešit jen relativně běžné otázky. Bude tenhle večer osudový? Změní se něco? Spadne hvězda a budu si moct přát…?
Rozhodnutí padlo vlastně už dávno, ve chvíli kdy mi oznámili MG jsem věděla, že jsou věci, které moct dělat nebudu a jsem ráda, že je mnoho jiných, které dělat můžu. Měla bych být vlastně vděčná - a já jsem, věřte mi, jen dnes je ten vděk upozaděn - že vůbec můžu být tady na Benecku, tady ve své mimorealitě. Tady kde hvězdy jsou na dosah. Tady…. kde i když cítíte dno, zdá se vám, že cesta nahoru je nějak rychlejší. Píšu tento blog proto abych vám ukázala, jak všechno jde a jak je možné i přes nepřízeň osudu překonávat hory, ale píšu ho taky proto, abych ve chvíli kdy je hora až moc veliká dokázala snést tu nutnost zůstat nohama na zemi. Ale píšu ho taky proto, aby jste věděli, že jsou chvíle kdy mi je ouvej, jsou dny kdy bych se chtěla zahrabat do sněhu a vrátit čas o pár let zpět.
Jenže čas nejde vrátit zpět, jsem holka co má diagnostikovanou Myasthenii Gravis a která dnes stráví svůj večer v posteli s knížkou, bude popíjet čaj, poslouchat Anetu Langerovou a její Na Radosti a bude šťastná, protože je tady je na horách, lyžuje, směje se. Díky můj blogu, že mi zase došlo co je podstata bytí, že to není touha strávit jeden večer s přáteli, ale naopak, že je to možnost být s přáteli každý den krom jednoho večera.
Mějte se hezky a díky, že jsem se vám mohla svěřit. Jdu zase na kopec učit - snad to bude hodná dítě jež si lyžování zamiluje.
Kateřina


PS.: kdyby vás zajímali knihy, které čtu nebo tak klidně se neváhejte ozvat.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Já, mé druhé já a zase já Já, mé druhé já a zase já | E-mail | Web | 5. února 2015 v 14:30 | Reagovat

Pěkný článek jako vždycky. :-) Jsem ráda, že na ten blog nekašleš.

2 shira-elizabeth shira-elizabeth | E-mail | Web | 6. února 2015 v 9:55 | Reagovat

Ty to zvládneš :) I když tenhle schizofrenní pocit znám, ale myslím, že zrovna ty to zvládneš překonat :) Ty knížky by mě docela zajímaly, třeba najdu nějakou inspiraci (i když, jak tak vidím tu hromádku knížek, co po mě smutně kouká, protože je nestíhám číst, tak nevím nevim...), ale inspirace se hodí vždy c:

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama