Březen 2015

Výlet, návrat, knihy které čtu a nebo se chystám číst :-)

29. března 2015 v 23:02 | Kateřina Ulmanová |  Kdo jsem?
Ahoj, zdravím,

můj pozdrav a článek k vám míří již z domova, tedy z Ostravy kde už 10dní zkouším přizpůsobit svůj život realitě, škole a svému ne zrovna skvělému zdraví. Ale dnes jsem si pro vás připravila takovou menší nakopávačku. Chcete?

Vrátím se zase zpátky na hory, kde jsem v pondělí - pár dní před svým odjezdem vyrazila, abych splnila svůj nedostatek, který mi z této sezóny zbyl. A tím nedostatkem bylo vyjít na rozhlednu Žalý, na které jsme za celé 3 sezóny nebyla ani jednou. Ono říct si v mém stavu, že si jenom tak vyjdu na Žalý byla hloupost, takže jsem začala postupně. Oblékla jsem se do kalhot - později jsme zjistila že vzít si džíny na skoro 11km vycházku nebylo to nejlepší řešení. Oznámila jsme doma - tedy v místě kde se stal mým domovem pokoj o pár čtverečných metrech sdílený spolu s ostatními - že odcházím. A mohlo se vyrazit.
Procházka začala nevinně, řekla jsem si, že se vydám na svou tradiční vycházku, ze začátku trošku do kopce a pak celou dobu jen po rovince, možná proto (ale vím že to tak není) se místo jmenuje ROVINKA, cestou jsem nepotkala nikoho. V uších mi zněla Aneta Langerová a její Na Radosti. A já zjistila, že je mi smutno. Všechno končilo a ten pocit kdy všechno zdá se na správném místě a tak jak má být se začal rozpadat. Cestou jsem viděla slunce prosvítající mezi stromy, pod nohama křupal sníh a k mému údivu jsem nepotkala skoro žádného civilistu, ačkoli tato trasa byla oblíbená. Došla jsem na Rovinka a zjistila…. Jo to je ten moment kdy se prostě překonám a půjdu dál. Dál ale byl obrovský kopec (který se určitě nějak jmenuje a možná že kdybych nebyla líná tak to i vygooglim - možná to i udělám pokud za touto závorkou objevíte název) a po jeho zdolání, teda spíše říkání si pojď za dva metry si dáš pauzu, pojď ještě kousek a jsi….. a byla jsem. Ten pocit byl nepřekonatelný, zvládla jsme - sice tempem šneka - vylézt něco, co se zdálo dříve nemožné. Říkala jsem si a to by stačilo, můžu jít zase zpátky na Huskyho, ale po dalších asi 3km jsem uviděla hotel Žalý a říkala si…. Ty jo jsi tady. Už to nemůže být daleko když jsi u hotelu (ha ha ha…. ) objevila jsem rozcestník, zjistila, že na rozhlednu je to ještě asi 2,5km a vydala se na cestu. No nebylo to lehký… Nebylo to příjemný, co si budeme povídat. Po nějaké chvíli jsme se ocitla na kopci, kde výhled byl tak krásný že mé srdce zjihlo a říkalo si to je důvod proč stojí za to klidně … omdlít. Ale nestalo se. Jen mě děsila jedna věc a to: " Kde je ta rozhledna a můžu ji přehlédnout?" Cesta se začala zase stáčet dolů a já si říkala teda…. Jestli jsem to přehlídla a sejdu na druhou stranu kopce tak se zblázním. Bylo 18hod slunce zapadalo za obzor a já stále neviděla rozhlednu, na kterou jsem se těšila. Nepřehlédla jsme ji. Přede mnou stál rozcestník na něm že rozhledna je asi 300metrů tam tím směrem. Tak jsem vyrazila restaurace už sice měla mít zavřeno ale byla stále otevřená tak jsme si koupila flašku vody. Koukla na rozhlednu (podotýkám, že na rozhlednu nikoli z rozhledny na údolí) a mohla se vydat zase dolů. Do centra Benecka to bylo cca 3km, vzala jsem to jinou cestou než jsme dorazila. Adrenalin v mém těle dělal své a já jen všem nadšeně psala, že jsem to zvládla a rozesílala mmsky s fotografií rozhledny. A měla jsem ten nepřekonatelný pocit hrdosti, že sice může být svět proti nám, ale my ho můžeme i tak porazit nebo sním alespoň remízovat. Závěrem mého výletu byly horké maliny ve společnosti mé skvělé a úžasné podporovatelky a kámošky. A pak postel. Zasloužená. Suma sumárum jsem toho dne ušla asi 10-11km což na člověka, kterému chůze dělá mega problém bylo celkem slušný.


Další den nás čekala procházka s Lenčou po okolí, následující večer večeře, která se nepovedla. Aneb…. Ano odcházela jsem i po zaplacení účtu tak hladová jako jsme přišla protože jestli si myslíte, že se na zeleninovém salátu s kuřecím masem nedá nic zkazit…. Stačí troška "domácího vynikajícího" dresingu a odcházíte hladoví. Závěr večera byl večírek s hrou Vikingové - která mě upřímně dost nadchla.


Čtvrtek se přiblížil dřív než jsem chtěla a byl konec. Konec mého pobytu na horách. Ano, probrečela jsem celý odjezd a rozloučení se s lidmi, které zbožňujete a vidíte tak málo mi dalo vážně zabrat. Nasedla jsem do auta s tátou a odřídila si 4hodinovou cestu do Ostravy.

Ostrava - domov, rodina…. Ostrava…. Jo jsme doma a poznám to. A čím že to poznám? Tím jak zle mi zase je. Ale pořád by to mohlo být samozřejmě horší. Dnes jsem například musela zrušit koncert v Praze, na který jsem měla jet (Aneta samozřejmě :D ), ale věděla jsem že cestu do a z Prahy nedám. A tak jsem tady a místo poslouchání krásy a dokonalosti píšu článek. Jsem zvědavá jestli ho vůbec někdo bude číst. Ale i kdyby nečetl těší mě zavzpomínat na posední dny na horách.


Taky jsem se vás ptala jestli chcete nějaké návrhy na knihy a tak mě napadlo dát vám tady takový seznam knih, které jsem buď četla nebo se na ně chystám. Poslední dobou jsem začala číst nějak moc a tak je seznam chci si přečíst dost dlouhý. Pokud jste některou z knih četly a máte na ni názor budu za něj ráda. Přijde mi zbytečné dávat vám zde popisy knih všechny najdete například na (www.databazeknih.cz) a já vám zde napíšu názvy a k některým z knih i svůj komentář. Tak tady je ten seznam. Jsou to knihy které jsem četla tento rok a tak jsou snad i aktuální a k sehnání :-)


Četla jsem a stojí za to si přečíst:


- - Vypravěčka - tuhle knihu jsme četla dlouho, ale tak moc mě zasáhla že ani nevím, jestli dokážu lidem říct něco jiného než PŘEČTĚTE SI TO a se zatajeným dechem poděkujte v jaké době a jak žijete. Protože… No prostě a jednoduše. Druhá světová válka, prolnutí 3 příběhů v jedné knize. Dokonalost a přitom taková hrůza. Doporučuju jednoznačně.

- Zlodějka knih - u zlodějky jsme si nemohla trošku zvyknout na způsob vyprávění. Kniha je vyprávěná smrtí ale přes to všechno, knihu jsem zhltala asi za 2 dny a na konci ní mi slzy tekly proudem (ale mě tečou slzy, skoro pořád)

- Eleanor a Park - jedna z nejslabších knih tady z tohoto seznamu ale přesto si myslím že mladší čtenáře zaujme, já ji přečetla jedním dechem ve vlaku cestou na hory. Možná mě mírně zarazil konec - teda zarazil mě dost, ale ke knížce se asi hodil. Stojí za to přečíst :-)

- V šedých tónech - krásně psaná kniha o hrůzách z pracovního tábora. Rozhodně stojí za přečtení!!

- Léto na druhý pokus - jo, to jsou ty knihy u kterých si říkáte - bude to sladké čtení pro úsměv na tváři. A pak je to sice sladké čtení, ale s příchutí citrónu aneb poslední léto s tátou… Přečíst!!! :-)

- Hunger Games (komplet) - první dva díly mě nadchly, třetí díl trval dlouho než jsem ho přečetla. Byla to první a jak se znám asi i poslední dystopie, kterou jsem četla, ale hrozně mě bavila.

- Bez naděje - asi jsem našla svou oblíbenou spisovatelku a určitě chci její knihy v knihovně. Přečteno jedním dechem.

- Ztracená naděje - opačný pohled na knihu Bez naděje, pomohlo mi to pochopit hodně věcí, líbil se mi konec kde byl závěr, který mi chyběl v Bez naděje, knížky jsme četla ale v jeden den a tak se přiznám, že se našli věty které jsem přeskočila, protože byli totožné s předchozím dílem.

- Život jedna báseň - moc hezké, ale je to asi tím, že mě baví téma učitel a studentka jak se stím popasovat, tady to bylo spojeno i se smutnými situacemi z běžného života a možná i proto jsme na konci zase brečela jako želva. Přečetla jsem ji jedním dechem. A stačil k tomu jeden večer.

- Moře klidu - Kniha, u které jsem u dočítání říkala, ještě nesmí být konec, ještě nesmí být konec ještě ne. Kniha při které jsem litovala, že nemám garáž. Kniha při, které jsem tajila dech. 100% ANO

- Hvězdy nám nepřály - musím k tomu něco říkat? Snad jen to, styl psaní mi ze začátku připadal až moc dětský, ale pak jsme si zvykla. Co se týká filmu asi se mi víc líbil ten - jen bych k němu připojila některé neodmyslitelné situace z knihy, které v něm chyběli jinak, kdo nečetl určitě přečíst :-)

- Než jsem tě poznala - srdeční kniha…. Která bude snad navždy tou která mě rozbrečela natolik, že mi došli kapesníky, ke konci snad i slzy. Protože takový příběh by měl přečíst každý.

- Voda pro slony - nejdříve jsem viděla film pak až četla knihu a byla stejně dokonalá jako film. Za mě 100% ano :-)

- Chvíle před koncem - zbývá vám poslední den života a ten den se opakuje tak dlouho dokud neuděláte věci správně. Jak to celé dopadne? Zajímavé co zajímavé skvělé :-)

- Losing it - knihu jsme četla hned další den po té co jsem přečetla Život jedna báseň a tak mi děj připadal až příliš podobný a přesto se mi zaryla pod kůži a po pár hodinách jsem ji zaklapla s úsměvem na tváři :-) Pohodová jak má být :-)


Chystám se číst:


život u sousedů

- Osvětimská knihovnice

- Počkám na tebe

- Buď se mnou

- Jednou ano dvakrát NE (na tuhle jsem teda hodně zvědavá!)

- Pokání

- Nejtemnější hodina

- Květy z půdy

- Měl to být hezký život

- S láskou Rosie

- Příliš mnoho Kateřin (snad z důvodu že jsme Kateřina :D )

- Stříbrná zátoka

- Kde hvězdy stále září

- Easy

- Seznam tajných přání

- To nejlepší z nás

- Agnes

- Polibek pro Annu

- Zapomenutá

- Lovci draků

- Tisíc planoucích srdcí

- A hory odpověděly

A co vy a vaše knihy ať už srdeční, přečtené či ty co si chcete přečíst? :-) Máte některé ? :-)









....přátelství?

9. března 2015 v 21:18 | Kateřina Ulmanová |  Kdo jsem?
Ani nevím, o čem dnes napíšu.... Vlastně jsem měla v plánu napsat článek o tom, jak člověk někdy myslí, že může vše a ono to nejde. Ale já nevím, z mé ne zrovna dvakrát dobré nálady jsme se vyspala. A uvažuji, zda je tedy nutný říkat vám, že takové období vůbec v mém životě - v mém životě na horách - nastalo. Nevím ani, zda chcete slyšet, že už zase zobu prášky a ano.... zda chcete slyšet, že se necítím zrovna dvakrát fit. Jenže kdy jsem se naposledy cítila zdravá - tím myslím, od dob co je mou společnicí MG? Mé tělo už ani neví, jak se má cítit správně, ale už jsem si na tenhle stav zvykla.
Naopak bych vám dnes chtěla napsat o svém pocitu - o své touze - zastavit čas. A taky o tom, jak moc bych si přála být tady i tam. Jak moc bych chtěla být na obou místech zároveň, jen najít tu jistotu, že se mám ještě kam vrátit…. Takže pokud čtete (zda-li někdo vůbec tento blog čte) jen kvůli tomu jak to vypadá s mou MG, tak radši číst přestaňte, protože dnes zde budu více já a méně má kolegyně MG.

Jak jistě víte, zrovna se můj život odehrává hrozně daleko od mého domova. Možná bych to ani neměla přiznávat, třeba samotné takové přiznání způsobí to, že ve svém domově budu ještě více nesvá než dodnes. Tedy, rozumějte slovem DOMOV místo pobytu nikoli můj milovaný domov - místo kde je všechno na správném místě. Žiju si jako v pohádce. Připadá mi, že všechno je na svém místě. Že já jsem částečně úplná. Vím, že označení částečně úplná, je asi stejné jako že se mi zdá, že mě půlka chybí, ale stejné to není. Kéž bych mohla přenést do své mimoreality 3věci. Stačilo by mi málo. Rodina, pejsek a těch málo přátel, kteří mi zbyli. Ano, to je to o čem chci dneska mluvit. PŘÁTELSTVÍ.... existuje vůbec? Není to jen křehká hranice mezi stavem vídáme se denně takže jsme vlastně přáteli a stavem nebo okamžikem, nevidíme se a tak není potřeba psát si, volat si, komunikovat.....
Omlouvám se, za své zmatečné, možná nepřesné a gramaticky nesprávné věty, ale.... Od doby co už nejsem typický OSTRAVÁK, čímž myslím, 24hodin denně 365 dní v roce sedí ve svém městě a maximálně tak brázdí ulice či sedí ve sboru, hospůdce, se setkávám se situací, že mi mí "přátelé" nedají vědět o akci, která se pořádá. Neřeknou o fesťáku či koncertu na který se chystají.... Jednoduše mám problém s pocitem, že když se s někým nevídáte denně jako by jste nebyl. Jako by to že jste "6měsíců" z roku jinde znamenalo, že mé dosavadní jistoty, moji dosavadní kamarádi přestali být ve chvíli, kdy jsem já přestala žít v jejich - našem - městě. Dříve, dříve se nestalo, že bych mohla sedět večer ve tmě poslouchat hudbu a koukat do prázdna, ačkoli by mi možná tato situace vyhovovala, nikdy jsem k ní neměla příležitost. Psali jsme si s "kamarády" spíš bych použila slovo přáteli a nemyslela bych to nikterak přehnaně a řešili jsme všednost dní, domlouvali se na tom co bude a nebude. Někdy v listopadu, možná v prosinci jsme si řekla, že teď už nebudu tou, co bude psát první, ptát se lidí jak se mají, zajímat se jako první jak se kdo má, co ho trápí a zda mu nějak nemůžu pomoct - no dobrá tohle znělo možná až moc přislazeně, prostě a jednoduše, že můj FB sice bude online ale bude to na nich aby se ozvali. A ono? Jsem ve své mimorealitě už nějaký ten pátek - ponorkový stav se dostavil, takže jsem tu asi déle než je zdrávo - a za dobu mého pobytu bych na prstech jedné ruky mohla spočítat kdo mi napsal, myslím tím. " Ahoj jak se máš? " .... "Ahoj Kačko, tak co nového, představ si že v Ostravě spadla šiška ze stromu, kdy přijedeš mohli by jsme pokecat." .... Asi jsme byla naivní, nebo možná to, že jsem odjela prožívat štěstí, znamenalo to, že přijdu o lidi které jsem měla ve chvíli všednosti. A o to víc jsem vděčná lidem, kteří mi zůstali.
Ale.... proč mám pocit, že po té co se navrátím domů budu zase sama, ano budeme si hrát na to, jak se nic nestalo, jak jsme šílení kamarádi, jak období mého nebytí v jejich životech a jejich nepřítomnost v životě mém vlastně nebyla. Ale ona byla. Ona je..... Bude mi vyčítáno, že jsem byla pryč a nebyla u všech rádoby "akcí roku" a věřte, že mě to bude mrzet víc než přiznám. Ale jak být na dvou místech najednou. Jak být na dvou místech na jednou - když jsou tak moc vzdálené?
Copak opravdu přátelství neexistuje? Copak teorie o "bývalých kamarádech" je vážně správná. Opravdu můj život naplňovali jen okamžiky s lidmi, kteří mé přátelství vyžadovali jen tehdy, pokud jsem na dosah - dohození - kamene?
Stále doufám, že ne.... ale stále mě někteří přesvědčují o tom, že ano. A přitom ... jsem tatáž. Jsem stejná a tolik jiná.

Dnes to bylo zmatené já vím, na to že jsem se tak dlouho neozvala nic převratného nic společného s MG ale taková jsem. Někdy mám potřebu říct všechno a zároveň neříct nic. Někdy mám potřebu zastavit čas uprostřed ničeho a jen s pohledem upřeným na hvězdy přemýšlet, zda to či ono rozhodnutí bylo správné. Ano.... Taková jsem. A jestli je to špatné a jsem odsouzená k samotě tak sama prostě budu. Ale.... tak hrozně mi chybí ten pocit, že mám přátelé. Že se krom domova mám kam vrátit..... Kde jste?..........