....přátelství?

9. března 2015 v 21:18 | Kateřina Ulmanová |  Kdo jsem?
Ani nevím, o čem dnes napíšu.... Vlastně jsem měla v plánu napsat článek o tom, jak člověk někdy myslí, že může vše a ono to nejde. Ale já nevím, z mé ne zrovna dvakrát dobré nálady jsme se vyspala. A uvažuji, zda je tedy nutný říkat vám, že takové období vůbec v mém životě - v mém životě na horách - nastalo. Nevím ani, zda chcete slyšet, že už zase zobu prášky a ano.... zda chcete slyšet, že se necítím zrovna dvakrát fit. Jenže kdy jsem se naposledy cítila zdravá - tím myslím, od dob co je mou společnicí MG? Mé tělo už ani neví, jak se má cítit správně, ale už jsem si na tenhle stav zvykla.
Naopak bych vám dnes chtěla napsat o svém pocitu - o své touze - zastavit čas. A taky o tom, jak moc bych si přála být tady i tam. Jak moc bych chtěla být na obou místech zároveň, jen najít tu jistotu, že se mám ještě kam vrátit…. Takže pokud čtete (zda-li někdo vůbec tento blog čte) jen kvůli tomu jak to vypadá s mou MG, tak radši číst přestaňte, protože dnes zde budu více já a méně má kolegyně MG.

Jak jistě víte, zrovna se můj život odehrává hrozně daleko od mého domova. Možná bych to ani neměla přiznávat, třeba samotné takové přiznání způsobí to, že ve svém domově budu ještě více nesvá než dodnes. Tedy, rozumějte slovem DOMOV místo pobytu nikoli můj milovaný domov - místo kde je všechno na správném místě. Žiju si jako v pohádce. Připadá mi, že všechno je na svém místě. Že já jsem částečně úplná. Vím, že označení částečně úplná, je asi stejné jako že se mi zdá, že mě půlka chybí, ale stejné to není. Kéž bych mohla přenést do své mimoreality 3věci. Stačilo by mi málo. Rodina, pejsek a těch málo přátel, kteří mi zbyli. Ano, to je to o čem chci dneska mluvit. PŘÁTELSTVÍ.... existuje vůbec? Není to jen křehká hranice mezi stavem vídáme se denně takže jsme vlastně přáteli a stavem nebo okamžikem, nevidíme se a tak není potřeba psát si, volat si, komunikovat.....
Omlouvám se, za své zmatečné, možná nepřesné a gramaticky nesprávné věty, ale.... Od doby co už nejsem typický OSTRAVÁK, čímž myslím, 24hodin denně 365 dní v roce sedí ve svém městě a maximálně tak brázdí ulice či sedí ve sboru, hospůdce, se setkávám se situací, že mi mí "přátelé" nedají vědět o akci, která se pořádá. Neřeknou o fesťáku či koncertu na který se chystají.... Jednoduše mám problém s pocitem, že když se s někým nevídáte denně jako by jste nebyl. Jako by to že jste "6měsíců" z roku jinde znamenalo, že mé dosavadní jistoty, moji dosavadní kamarádi přestali být ve chvíli, kdy jsem já přestala žít v jejich - našem - městě. Dříve, dříve se nestalo, že bych mohla sedět večer ve tmě poslouchat hudbu a koukat do prázdna, ačkoli by mi možná tato situace vyhovovala, nikdy jsem k ní neměla příležitost. Psali jsme si s "kamarády" spíš bych použila slovo přáteli a nemyslela bych to nikterak přehnaně a řešili jsme všednost dní, domlouvali se na tom co bude a nebude. Někdy v listopadu, možná v prosinci jsme si řekla, že teď už nebudu tou, co bude psát první, ptát se lidí jak se mají, zajímat se jako první jak se kdo má, co ho trápí a zda mu nějak nemůžu pomoct - no dobrá tohle znělo možná až moc přislazeně, prostě a jednoduše, že můj FB sice bude online ale bude to na nich aby se ozvali. A ono? Jsem ve své mimorealitě už nějaký ten pátek - ponorkový stav se dostavil, takže jsem tu asi déle než je zdrávo - a za dobu mého pobytu bych na prstech jedné ruky mohla spočítat kdo mi napsal, myslím tím. " Ahoj jak se máš? " .... "Ahoj Kačko, tak co nového, představ si že v Ostravě spadla šiška ze stromu, kdy přijedeš mohli by jsme pokecat." .... Asi jsme byla naivní, nebo možná to, že jsem odjela prožívat štěstí, znamenalo to, že přijdu o lidi které jsem měla ve chvíli všednosti. A o to víc jsem vděčná lidem, kteří mi zůstali.
Ale.... proč mám pocit, že po té co se navrátím domů budu zase sama, ano budeme si hrát na to, jak se nic nestalo, jak jsme šílení kamarádi, jak období mého nebytí v jejich životech a jejich nepřítomnost v životě mém vlastně nebyla. Ale ona byla. Ona je..... Bude mi vyčítáno, že jsem byla pryč a nebyla u všech rádoby "akcí roku" a věřte, že mě to bude mrzet víc než přiznám. Ale jak být na dvou místech najednou. Jak být na dvou místech na jednou - když jsou tak moc vzdálené?
Copak opravdu přátelství neexistuje? Copak teorie o "bývalých kamarádech" je vážně správná. Opravdu můj život naplňovali jen okamžiky s lidmi, kteří mé přátelství vyžadovali jen tehdy, pokud jsem na dosah - dohození - kamene?
Stále doufám, že ne.... ale stále mě někteří přesvědčují o tom, že ano. A přitom ... jsem tatáž. Jsem stejná a tolik jiná.

Dnes to bylo zmatené já vím, na to že jsem se tak dlouho neozvala nic převratného nic společného s MG ale taková jsem. Někdy mám potřebu říct všechno a zároveň neříct nic. Někdy mám potřebu zastavit čas uprostřed ničeho a jen s pohledem upřeným na hvězdy přemýšlet, zda to či ono rozhodnutí bylo správné. Ano.... Taková jsem. A jestli je to špatné a jsem odsouzená k samotě tak sama prostě budu. Ale.... tak hrozně mi chybí ten pocit, že mám přátelé. Že se krom domova mám kam vrátit..... Kde jste?..........
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama