Listopad 2015

Jsou dny, kdy mě MG poráží!

20. listopadu 2015 v 0:02 | Kateřina Ulmanová |  s MG život nekončí... aneb co dělám dnes?
Jsou dny, kdy MG porazí i mě.

Uvažovala jsem, jestli tenhle článek budu vůbec psát. Jestli je to v souladu s filozofií mého blogu, ale co jiného bych měla ukazovat než pravdu? Takhle to teď je….

Je už to asi 5dní co je mi vážně zle, začalo to normální rýmečkou, kterou jsem přechodila a tak není divu, že už tři dny, ležím v posteli. Vězte, že mi může být ještě hůř a že některým lidem je o hodně hůř, ale mě je právě teď takhle. Během dne si položím spoustu otázek, které by asi vás nikdy nenapadly:

"Proč je ten talíř tak vysoko?"
"Proč je ten hrnec tak strašně těžký?"
"Proč je pet lahev tak moc dotažená a tak těžká?"
"Proč musím zvednout ruce, abych si mohla udělat copek?"
"Proč se chce Angee vyvenčit?"
"Proč, když se chci najíst, musím pohybovat rukou?"
"Proč zvoní pošťačka, když je teprve 11 a já spím pouhých 13hodin?"
"Vážně si musím dneska umýt hlavu? A vážně mám v ruce držet sprchu?"
……

Asi bych mohla pokračovat do nekonečna… Takových otázek je milion za pouhý jeden den, právě teď bych přidala otázku: "Proč po napsání pár vět, musím dát ruce ze stolu pryč, aby si odpočinuly?"…

Znám tyhle stavy, jen jsem dlouhou dobu nemusela spát - ležet - celý den. Dlouho mi nevadilo jít nakoupit do obchodu.
Dlouho mi nevadilo, brát zboží v obchodě i z vyšších polic regálů. Ale teď to tak je…. Ale já věřím, že jen na chvíli, že zase v pondělí - říkám pondělí, protože už své tělo přeci jen znám a tak bych mu dopřála ještě víkend v klidu - půjdu do školy s úsměvem a pocitem, že je v Ostravě opravdu krásný podzim.

Teď do školy nechodím, zítra vynechám hodinu dirigování, a vím, že určitě spousta spolužáku, možná i pan docent, budou pochybovat o tom, co dělám. Že určitě neležím ve stavu vegetace a nic nedělání - protože věřte, že v tyhle dny nic nedělám. Nečtu, nejsem na netu, jen ležím a pozoruju - poslouchám - TV. Když mi někdo telefonuje, je to většinou jednoslovná komunikace s přáním ať ten hovor co nejrychleji skončí. A věřte (další asi 3minutová pauza od psaní), že jít na 2hodiny dirigovat - což znamená zvednout ruce, narovnat tělo, a zvednout hlavu - je něco, co prostě zcela objektivně opravdu nezvládnu. Ne dnes, ne zítra a obávám se, že ani o víkendu. Ale jo, v pondělí to už dám! V pondělí to bude fajn!

(další pauza od psaní)

Takhle to teď je, udržet hlavu ve vzpřímené poloze bolí…. Psát ručně, je problém i běžně, ale teď je to ještě těžší. Nejhorší je, že se učím na zkoušky stylem, že skripta přepisuju ručně do sešitu. Akorát po napsání pár vět už po sobě zápisky ani nepřečtu a ruka mě chce profackovat. Přeci jen si můžu skripta vytisknout a podtrhávat, že ano, ale jistě i vy víte (pauza od psaní), že způsob jakým se naučíte učit praktikujete neustále a jiný způsob vám prostě nevyhovuje. Já mám ve zvyku přepsat skripta - vypsat výpisky lépe řečeno - s těmahle výpiskami si lehnout do horké vany. Problém číslo 2 - horká vana = jít si lehnout a spát, spát, spát - neboť teplo a MG k sobě prostě nejdou, nepatří k sobě. (pauza od psaní) Možná další důvod proč se této nemoci říká nemoc sněhových vloček - ne jen, že je každá jiná, jako každá žena a muž s touto diagnózou, ale taky při setkání s teplem je její osud zpečetěn, ale to je jen má teorie a jistě jsou i tací, kterým teplo nevadí, naopak jim vyhovuje. Já jsem asi pravá sněhová vločka…

Ale na MG - hlavně tu mou - má vliv i psychika a tu v posledních dnech v pořádku prostě nemám. Zasáhlo mě dění ve světě. (pauza) Sestřelené Ruské letadlo, teroristické útoky v Paříži, ale ne jen tyhle útoky o kterých se tak moc mluví, co třeba požár v Indonésii? Proč se nemluví i o dění, které je stejně hrozné… děsí mě hrozba, která nad námi je, děsí mě to, že lidé přestávají být lidmi, na druhou stranu spoustu lidí a já doufám, že je to snad stále 80% většina, svou lidskost dennodenně ukazují těma nejmenšíma maličkostma, které tvoří velké lidské dobro. A to je možná lék na mou trudomyslnost (zase používám slovo, které mě naučila Alenka) - ale tohle sem nepatří. Chtěla jsem jen říct, že psychika je prvotní věc, kterou si musí člověk dát do pořádku, aby bylo v pořádku i jeho tělo.

(pauza od psaní)

Teď už se loučím, mé oči - to levé zase menší - chtějí tmu. Mé ruce chtějí trvalejší pauzu než jen tu 2-3minutovou a já jim tenhle komfort dopřeju, protože nejhlavnější je POSLOUCHAT SVÉ TĚLO.
Možná mě poslední dny MG porážela, ale já ji porazila tolikrát, že je vlastně správné nechat ji připsat si takovou malou bezvýznamnou výhru. Ale v celkovém důsledku stejně vyhraju já!!!

Mějte se krásně a na závěr snad jen - modlete se za svět, ne jen za jedno místo.

Jsem ateista a přesto se modlím, ne však k bohu, ale k lidem, protože my máme tu sílu a moc změnit svět, nezvládne to však jedinec, to musíme všichni společně. Já možná svádím dennodenně vlastní bitvu s MG, ale v porovnání se světovýma válkama je to jen prkotina. Žíjte, milujte, smějte se a ukažte světu, že je život krásný i v dobách, kdy se zdá, že zlo má nadpoloviční většinu. Nemá!


Kateřina


Cesta.... je cíl?

11. listopadu 2015 v 14:46 | Kateřina Ulmanová |  s MG život nekončí... aneb co dělám dnes?
Mám tu po delší odmlce další článek. Dlouho jsem mlčela (teda dlouho ne, ale….)


Jsem teď nějakou dobu na Rejvízu - to je kouzelné místo v Jeseníkách, kde jsem se s čirou sobeckostí zajímala jen a pouze o sebe. Chodila jsme po horách, objevovala místa jako z pohádky, kde se dle mého pocitu zastavil čas a já nepřemýšlela nad ničím jiným než nad přítomným okamžikem. Zvládla jsme věci, které jsem považovala za nemožné, které jiní považovali za nemožné. Ano, denně ujdu hned několik kilometrů, když zrovna neprší jako dnes a já nesedám k blogu abych vám sepsala další článek.

Víte, rozhodla jsme se svému tělu vyhlásit takovou malou soukromou válku, bitvu " na život a na smrt" , a zatím je to 11:0 v můj prospěch - a to je důvod k tomu se o své pocity podělit i s vámi. Protože takové to zdravé nakopnutí je potřeba vlastně neustále :-)

Dlouhou dobu jsem se chůzi do kopců, chůzi jako takové vyhýbala jako čert kříži. Dlouho jsem říkala na všechny nabídky typu: "Pojď s náma na pěší výlet." Jednoduché, ale o to razantnější: "NE!" - a pak seděla s trudomyslnou náladou v pokoji a četla knihy. Jenže teď jsem tady sama. Jsem sama v místě kde na každém rohu narazíte na rozcestník s počtem kilometrů. Jsem sama na čerstvém - mimoOstravském - vzduchu a to jak jsem zjistila, je můj lék.


Dlouhou dobu jsem tvrdila, že lékem na mou (nebudu říkat nemoc!) kámošku MG, je má mimorealita - a ke své mimorealitě jsou potřeba ti výjimeční lidé, které já nazývám přátelé - ale…. Asi to není úplně pravda. Hlavním lékem na konkrétně mou MG je pocit bezpečí, štěstí, úplnosti a hlavně soustředění se taky na sebe a ne jen na okolí. A hlavní přísadou těchto pocitů a stavu je každopádně čerstvý vzduch, okolí bez přehnaných negativních emocí, moje milovaná a dokonalá minifena Angee (jejíž fotky stále postuju na svůj instragram KacUlman pod hashtag mambozihominipsa).

Nahraju vám tu i pár fotek, aby jste i vy mohli poznat tohle dokonalé místo, ačkoli se trošku obávám, že tím tak nějak zradím jeho velkorysost, se kterou mě přijal tento kraj. Mechové jezírko jsem poznala s troškou štěstí, lesem jsem šla úplně sama a když se přede mnou otevřela cesta vystavěná z dřevěných prken mezi stromy, zastavil se mi dech a já s jistou dávkou studu vyfotila tenhle pohled a poslala ho do světa se slovy : "Cesta do pohádky." Nevěřila jsem, že je snad možné aby samotné místo - mechové jezero - překonalo tento výjev kdy obklopená samotou, v obyčejném oblečení, obyčejná holka vstupovala na první prkno(?), se zatajeným dechem - abych třeba tuto atmosféru nenarušila. Nakonec - protože jsem jen člověk a dech potřebuju - jsem se přeci jen nadechla. A atmosféra nezmizela. Tento pocit byl nic, v porovnání se silou, která nastala ve chvíli kdy jsem 2.listopadu, jen v tričku s batohem na zádech, dorazila na konec, kde se před mnou otevřel les a obklopil jezero, na které dopadalo sluneční světlo. Ticho by se dalo krájet, ale ne to nepříjemné ticho, naopak ticho, které způsobí ono zastavení času. Pobyla jsme sama se sebou a svýma myšlenkama na místě asi 2 hodiny, až po takové době se objevili lidé, a já utekla, aby mi nevzali kouzlo toho místa. Za dobu co jsem tady už jsem tam byla nejméně 5tkrát, ale bohužel vždy už se mnou šel i dav. A tak jsem jen pozdravilo místo jež mě učarovalo a zmizela jinam.


Druhým srdečním místem se staly Čertovy kameny, ty jsou asi 7,5km vzdálené od mého ubytování vyrazila jsem tedy hned ráno, asi v 8:30 a na místo dorazila po 10té hodině. A opět - DÍKY, DÍKY, DÍKY za to - jsem byla sama. Teda až na pána, který se stejně po chvilce vytratil. Mohla jsem koukat na kraj z pozice ptáků - ačkoli jsem pod nahama stále měla pevnou půdu, za což jsem ráda protože hlava se mi točila i tak :D.



A jaký je váš lék na život?
Můj je jednoduchý - čerství vzduch, samota a uvědomění si, že život je vlastně strašně krásný a cesta (ano vím, je to klišé, ale je to tak), cesta bývá sama a o sobě cílem. A tak jsem na cestě svého života, doufám, že zatím v první půlce a můžu říct s čistým svědomím a se srdcem tlukoucím na levé straně, že můj život stojí za to!!!!!

Děkuji Kateřina :-)