Cesta.... je cíl?

11. listopadu 2015 v 14:46 | Kateřina Ulmanová |  s MG život nekončí... aneb co dělám dnes?
Mám tu po delší odmlce další článek. Dlouho jsem mlčela (teda dlouho ne, ale….)


Jsem teď nějakou dobu na Rejvízu - to je kouzelné místo v Jeseníkách, kde jsem se s čirou sobeckostí zajímala jen a pouze o sebe. Chodila jsme po horách, objevovala místa jako z pohádky, kde se dle mého pocitu zastavil čas a já nepřemýšlela nad ničím jiným než nad přítomným okamžikem. Zvládla jsme věci, které jsem považovala za nemožné, které jiní považovali za nemožné. Ano, denně ujdu hned několik kilometrů, když zrovna neprší jako dnes a já nesedám k blogu abych vám sepsala další článek.

Víte, rozhodla jsme se svému tělu vyhlásit takovou malou soukromou válku, bitvu " na život a na smrt" , a zatím je to 11:0 v můj prospěch - a to je důvod k tomu se o své pocity podělit i s vámi. Protože takové to zdravé nakopnutí je potřeba vlastně neustále :-)

Dlouhou dobu jsem se chůzi do kopců, chůzi jako takové vyhýbala jako čert kříži. Dlouho jsem říkala na všechny nabídky typu: "Pojď s náma na pěší výlet." Jednoduché, ale o to razantnější: "NE!" - a pak seděla s trudomyslnou náladou v pokoji a četla knihy. Jenže teď jsem tady sama. Jsem sama v místě kde na každém rohu narazíte na rozcestník s počtem kilometrů. Jsem sama na čerstvém - mimoOstravském - vzduchu a to jak jsem zjistila, je můj lék.


Dlouhou dobu jsem tvrdila, že lékem na mou (nebudu říkat nemoc!) kámošku MG, je má mimorealita - a ke své mimorealitě jsou potřeba ti výjimeční lidé, které já nazývám přátelé - ale…. Asi to není úplně pravda. Hlavním lékem na konkrétně mou MG je pocit bezpečí, štěstí, úplnosti a hlavně soustředění se taky na sebe a ne jen na okolí. A hlavní přísadou těchto pocitů a stavu je každopádně čerstvý vzduch, okolí bez přehnaných negativních emocí, moje milovaná a dokonalá minifena Angee (jejíž fotky stále postuju na svůj instragram KacUlman pod hashtag mambozihominipsa).

Nahraju vám tu i pár fotek, aby jste i vy mohli poznat tohle dokonalé místo, ačkoli se trošku obávám, že tím tak nějak zradím jeho velkorysost, se kterou mě přijal tento kraj. Mechové jezírko jsem poznala s troškou štěstí, lesem jsem šla úplně sama a když se přede mnou otevřela cesta vystavěná z dřevěných prken mezi stromy, zastavil se mi dech a já s jistou dávkou studu vyfotila tenhle pohled a poslala ho do světa se slovy : "Cesta do pohádky." Nevěřila jsem, že je snad možné aby samotné místo - mechové jezero - překonalo tento výjev kdy obklopená samotou, v obyčejném oblečení, obyčejná holka vstupovala na první prkno(?), se zatajeným dechem - abych třeba tuto atmosféru nenarušila. Nakonec - protože jsem jen člověk a dech potřebuju - jsem se přeci jen nadechla. A atmosféra nezmizela. Tento pocit byl nic, v porovnání se silou, která nastala ve chvíli kdy jsem 2.listopadu, jen v tričku s batohem na zádech, dorazila na konec, kde se před mnou otevřel les a obklopil jezero, na které dopadalo sluneční světlo. Ticho by se dalo krájet, ale ne to nepříjemné ticho, naopak ticho, které způsobí ono zastavení času. Pobyla jsme sama se sebou a svýma myšlenkama na místě asi 2 hodiny, až po takové době se objevili lidé, a já utekla, aby mi nevzali kouzlo toho místa. Za dobu co jsem tady už jsem tam byla nejméně 5tkrát, ale bohužel vždy už se mnou šel i dav. A tak jsem jen pozdravilo místo jež mě učarovalo a zmizela jinam.


Druhým srdečním místem se staly Čertovy kameny, ty jsou asi 7,5km vzdálené od mého ubytování vyrazila jsem tedy hned ráno, asi v 8:30 a na místo dorazila po 10té hodině. A opět - DÍKY, DÍKY, DÍKY za to - jsem byla sama. Teda až na pána, který se stejně po chvilce vytratil. Mohla jsem koukat na kraj z pozice ptáků - ačkoli jsem pod nahama stále měla pevnou půdu, za což jsem ráda protože hlava se mi točila i tak :D.



A jaký je váš lék na život?
Můj je jednoduchý - čerství vzduch, samota a uvědomění si, že život je vlastně strašně krásný a cesta (ano vím, je to klišé, ale je to tak), cesta bývá sama a o sobě cílem. A tak jsem na cestě svého života, doufám, že zatím v první půlce a můžu říct s čistým svědomím a se srdcem tlukoucím na levé straně, že můj život stojí za to!!!!!

Děkuji Kateřina :-)


















 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Taťka Taťka | 11. listopadu 2015 v 15:20 | Reagovat

Mám tě moc rád a jsem rád že to tak zvládáš!!!

2 JÁ | 12. listopadu 2015 v 19:42 | Reagovat

11:0 je dechberoucí skóre, stříbro moje!!! :-)))
A ta místa... naprosto bez komentáře :*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama