Červen 2016

Když vás zasáhne svět dospěláků.

28. června 2016 v 22:20 | Kateřina Ulmanová |  s MG život nekončí... aneb co dělám dnes?
Ahoj všichni!

Po dlouhé době se hlásím zase s něčím, co se týká kámošky MG. Tak na začátek si dáme pár faktů, souhlas?

1) Nejsem student
2) Jsem na úřadu práce
3) Je mi uznána invalidita 1 stupně
4) Čekám na vyjádření zda mi bude schválen invalidní důchod
5) V září podstoupím operaci - thymektomii
6) V důsledku se ze mě stal "odborník na mou MG"
7) Když je na dveřích čekárny napsáno: "Sestra vychází v pravidelných intervalech" může se stát, že ji neuvidíte v časovém úseku 1,5 hodiny ani jednou
8) Čeká nás léto!!!
9) Dostanu recenzní výtisk knihy!!

A teď se můžeme na jednotlivé body vrhnout tak nějak podrobněji - alespoň ve zkratce.

Nejsem student?? Ano, je to tak, neboť jsem nezvládla jeden zápočet bylo mi ukončeno studium na VŠ, kterou jsem studovala 3tím rokem. Dost mě to mrzelo, bylo to v době, kdy jsem ještě byla na horách a měla jsem tak nějak pocit, že jsem zklamala sebe samu. A asi to tak vážně i je, ale už jsou to 3 měsíce, já se na školu přihlásila znovu a snad nebudu nucena zahodit 2,5 roku. Uvidíme - řek slepý…

K této skutečnosti se i váže fakt, že jsem na úřadu práce, ke kterému bych řekla jediné - paní, která byla tou první, se kterou jsem se v této budově setkala dokázala to, že se tohoto úřadu bojím, a připadám si jak malá Alenka ve velkém světě, kterému VŮBEC nerozumí. Bohudík, že další mladé slečny, ke kterým jsem byla poslána se mnou nejednali jako s bezdomovcem závislým na drogách, ale jako s holkou, která neví co a jak a tak se jí snaží pomoct. Takže ÚP je vlastně v celku malá zátěž, kterou jsem v posledních týdnech musela řešit.

První věc, kterou jsem po nastoupení na ÚP začala řešit byl invalidní důchod a to, jestli na něj mám JÁ vůbec nárok. Jsem ve fázi, kdy mi byla uznána invalidita 1 stupně - čili snížená práce schopnost o 35 až xy % , a už jen čekám na vyjádření úředníku v Praze, zda nějaký nárok na důchod budu mít. Uvidíme, možná ne možná ano. Já doufám, že ano.

Teď se dostáváme k mé kámošce MG - jako by se ji předchozí odstavce netýkaly až dost - byla jsem na pár vyšetřeních u lékařů. Protože jsem se dozvěděla, že by BRZLÍK měl jít s těla ven, rozhodla jsme se to řešit, na tento popud zašla ke své neuroložce, řekla ji jak se mám - že to teď není zrovna růžové protože jsem teď přeci jen unavená víc než dost, pozobávám si mestinon a tak nějak se peru s každodenním životem. Zeptala se na operaci - thymektomii - kupodivu ta prohlásila, že operace je v mém případě podle ní zbytečná, protože není jistota, že by mi měla pomoci. Každopádně vyhověla mé žádosti a poslala mě na odběr krve, CT vyšetření, a pak za hrudním chirurgem - který, řekl, že: "Ano brzlík tam stále je, ale já nevidím důvod proč ho brát, ale pokud vy jste přesvědčená, že je lepší ho vzít, tak ho odoperujeme, ale pokud se nám to nepovede může se stát…." Doktoři mají asi přeci jen v povaze strašit před tím než zákrok podniknete, protože ve mně pořádně zatnulo. Nezapomněl dodat větu jakou jsme se loučili už před 3 lety: "Být vámi, rozšířím svou působnost i o jiné obory než ty sociální nebo pedagogické, to nebudete dávat. Mrzí mě to ale je to tak. Zpěv je náročný, kytara a hudební nástroje nemyslitelné. No uvidíte sama, ale já mám jasno!" A tak jsem s pocitem - možná i malé hrdosti na sebe sama, že jsem si dosáhla svého a nevzdávám kromě příčné flétny, žádné své hudební pokusy odešla z ordinace s předoperačníma papírama v ruce a termínem na 1 září.

Samozřejmě, že moje paní neuroložka mě požádala, zda bych na ní po té co se s panem doktorem domluvíme nemohla klepnout, že bude na EMG mít službu, tak jsem vybelhala ty dvě patra na horu a narazila na dveře s cedulkou: "NEKLEPAT, vyšetřujeme, sestra vychází v pravidelných intervalech." Říkám si paráda, to bude rychlovka, sama jsem na vyšetření EMG byla asi 3-4x a nikdy tam nebyla déle než 30 minut i s konzultací. Nicméně, čekala jsem v čekárně asi 1,5 hodiny, s pohledem upřeným na dveře, aby mi náhodou neuniklo malé pootevření. Když se po hodině čtyřicet otevřelo a vyšla sestřička - musím uznat, že tam opravdu byla pacientka a tak jsem se vlastně nezlobila, že jsem musela čekat, ale můj největší šok byl, když jsem sestřičce řekla, že se jdu jen za paní lékařkou domluvit tak mi vytrhla mé zprávy z ruky rychle je proletěla očima, pustila mě dál. Já teda paní doktorce řekla, že jsem se s hrudním domluvili na operaci a ona na mě s mírně vyvalenýma očima kouká a naznačuje ústy " A co?" a když ji připomenu, že naše stanovisko chtěla vědět pokud možno HNED tak jsme přišla jak chtěla uzná, že je asi vhodné něco říct a prohlásí: "Dobře, dobře… jen musíte být na operaci OPRAVDU silná, tak kdyžtak přijďte v tom srpnu jak jsme domluvené a uvidíme co dál." A já mohla po 1,40 v čekárně a 3minutama v ordinaci nasednout do auta a odjet domů.

A teď to pozitivní?
ČEKÁ NÁS LÉTO!!!!

To mé bude letos zase nabité, čeká mě spousta cest, zážitků, táborů, výletů, radostí ale hlavně PŘÍRODY! To víte, holka z města.

V sobotu odjíždím do Rakouska, pak mě čeká Benecko, Veselí, Rakousko, Veselí. Je toho hodně, ale já se moc těším.

Taky jsem se zapojila do spolupráce s arara.cz, která mi poslala knihu od JOJO Moyes Jeden plus jedna, tak uvidíte na mém blogu i něco takového :-) Já osobně se na to hrozně těším.

Pokud to půjde tak vám zkusím své léto nějak - aspoň částečně zmapovat v jednom videu - které třeba zveřejním.
CO ČEKÁ VÁS? Jaké budou vaše prázdniny?

Nová píseň s názvem POSLEDNÍ PÍSEŇ

22. června 2016 v 21:00 | Kateřina Ulmanová |  Kdo jsem?
Ahoj, tak jsem složila a nahrála novou píseň jménuje se POSLEDNÍ PÍSEŇ a je veřejně dostupná na mém youtube kanále, v brzké době sem taky přidám článek o tom jak se mi vede po zdravotní stránce a co mě všechno čeká a nemine. Možná to sepíšu ještě dnes :-)
Ale teď slibovaná píseň:


Křídla ve větru - Sue Monk Kidd

22. června 2016 v 20:56 | Kateřina Ulmanová |  Knižní část mého já

Křídla ve větru - Sue Monk Kidd

- - Edice světový BESTSELLER -


Víte, na téhle knize je jedna věc, které nebudete chtít věřit. Já sama si tuhle větu pokládala s každým otočením stránky stále častěji: "Opravdu bylo možné, aby se lidé v 19. století domnívali, že lidské bytosti s jinou barvou kůže, rozumějte ČERNOŠI, nejsou lidé, ale věci?"

Dlouho jsem se této knížky bála, nejsem moc zvyklá na knihy, které se odehrávají v průběhu několika let. A tady nám autorka zařídila, aby na 383 stránkách hrdinky prožívali své dětství i dospělost, pod našim drobnohledem.
Sarah Grimkéová, žijící na americkém Jihu dostává na své jedenácté narozeniny od rodičů malou černošskou otrokyni Hetty, kterou by ze všeho nejradši odmítla, či ještě lépe darovala ji svobodu. Jenže to v této době bylo zcela nepřípustné, naopak slušelo se otroka nejen vlastnit, ale chovat se k němu jako k věci, kterou může majitel beztrestně týrat, mučit a zneužívat. S tím se Sarah nechtěla smířit a s Dorobkem (což je pravé jméno Hetty) se dává dohromady, skamarádí se a Sarah doufá, že se ji podaří změnit lidské přesvědčení, že otroci jsou pouhé věci. Touží se stát první ženskou právničkou, tak jako její otec i bratr.

Místo svého snu, se ve svých 12ti letech stává kmotrou své sestry Angeliny - Niny, což se stane jejím novým životním posláním. My se stáváme svědky příběhu, který je vyprávěn současně z pohledu Sarah a Drobka. Setkáváme se nejen s odlišnou češtinou - Sarah je vzdělané a intelektuálně nadané dítě naopak Drobkovi se vzdělání nedostalo, a tak je její mluva plná vytříbených zkomolenin. - setkáváme se zde, ale hlavně s odlišnými světy, těmi, které se sice po určitý čas odehrávají na stejném místě, ale za jinými dveřmi. Jedna spí na zemi případně s matkou v jedné posteli ta druhá naopak ve vlastním pokoji s možností kdykoliv si přivolat svou otrokyni. Dostává se nám taky pochopení, že někdy ten co má zdánlivě míň, prožívá těžké chvíle, může mít v důsledku mnohem, ale mnohem víc.

Vztah, který je v knize vykreslen mezi dcerou a matkou, nám dává poznat, že Drobek s Charlotte mají něco, o čem si Sarah s paní, můžou nechat jen zdát, jenže, bylo to v této době možné i jinak?

Co mě na příběhu zaujalo?.... Fakta:

1)
Obálka je bezkonkurenční
2) Autorčin styl psaní, se mi opravdu zamlouval a v částech, kde se ke slovu dostává Drobek opravdu bavil.
3) Taky bych chtěla vlastnit takové dveře vedoucí na střechu, či mít v bytě výklenek, z něhož je vidět na vodu.
4) Celou knihu jsem se těšila na konec, a v důsledky když přišel jsem si přála ještě pár stránek navíc.
5) …. no jo možná mě mrzelo, jak to s Drobkem bylo ve skutečnosti - ale to se dočtete v poděkování.

Celkové hodnocení:


5* - kniha se mi opravdu líbila, byla to prvotina v tomto odvětví. Knihu o otroctví jsem ještě nečetla a tahle byla opravdu napsané moc čtivě.