Duben 2017

Jsem zpět..? možná jen na skok, sama nevím. SLAVÍM VÝROČÍ!

18. dubna 2017 v 21:45 | Kateřina Ulmanová |  Kdo jsem?
.... poslední dobou to utíká nějak rychle, neřekla bych, že už je to tak dlouho od toho co jsem se ocitla na neurologické klinice a čekala jsem co že to se mnou vlastně je. Je to vlastně dlouho, od doby, kdy jsem se svobodně proběhla bez hádky v sobě samé. Je to dlouho, od doby, kdy za vašimi neúspěchy byla vaše lenost, případně vaše nechuť danou věc udělat a ne vaše nefungující tělo. Je to celkem dlouho....

Ale dneska vám o tom, co už znáte, povídat nechci. Upřímně řečeno je pro mě těžké hledat pozitiva, když už týden v mém životě vyhrává MG, ale já je najdu protože na každém dnu je něco od čeho se dá odrazit.

Pozitiva, a třeba hned dnešního dne?
1) vstala jsem 2) jedla jsem výborná zdravá jídla (ANO, beránek ze žitné mouky se dá považovat za zdravou výživu!!) 3) mluvila jsem (..i s cizími lidmi a nestyděla se za svůj názor) 4) chodila jsem (...tam a zase zpět cestou k bodu číslo 5) 5) plnila jsem si své sny (...že jednou budu dělat to co mě baví).

Co více člověk očekává od všedního dne? Co potřebujeme každý den, aby jsme prohlásili daný den za úspěšný? Zjistila jsem, že za tu dlouhou dobu, kterou na světě jsem, je to právě to období, které utíká nejrychleji, které mi ukazuje co je důležité, které mi ukazuje priority bytí a taky to, kdo jsem.

Píchněme si do vosího hnízda a podívejte se na zdi svých kamarádů, podívejte se na své vzpomínky, které nám FB tak ochotně dávkuje, jak nevyzrálí - hloupí - či možná zklamaní sami sebou, jsme byli roky předchozí.
Podívejte se na svou zeď a všimněte si kolik pozitivních komentářů jste přečetli... no?... moc jich nebylo, tedy jen předpokládám. A tak tady pár pozitiv máte a to sice:

ANO, už 4 roky jsem pacient s diagnostikovanou MG. ANO, už to bude rok, co jsme invalidní důchodce (a to ve svých 24letech s tělem, kterému nic nechybí, končetiny má všechny a jako bonus má dokonce pár kilo navíc). ANO, po mém nadšeném příspěvku o ujetých 13km na longboardu už se 3tí den pohybuji celkem komickým způsobem s bolestivým úšklebkem, ANO, u zpěvu se zadýchám, ANO, maraton neuběhnu.... ALE a teď pozor! Všechno tohle mě dělá mnou. Všechno tohle, a všichni ti, kteří můj život doplňují a ANO mé já tvoří i kámoška Myasthenie, na kterou jsem asi už i hrdá. Možná proto, že ty dialogy, které tak často vedeme jsou ku prospěchu nás obou, já jí slíbím, že jeden den nebudu dělat vůbec nic, než ležet a umírat a ona mi dovolí dát si 5koleček na bruslích, nebo třeba výšlap či něco jiného.

A tak, ačkoli je celý můj příspěvek jen o slově ANO - ale NE (které ani navíc neumím říkat) už bylo dost. Chci vám říct jedinou věc. Pokud máte rodinu, přátelé, zdraví, máte vše. Máte to co potřebujete. Já mám tátu a mámu, bez kterých bych ležela někde pod mostem a nespala v novém vysněném pokoji. Já mám babičku s dědou, bez kterých bych neměla nejúžasnějšího čtyřnohého kamaráda, protože bych ho neměl kdo hlídat pří mých toulkách republikou, já mám kamarády, kteří i když jsou daleko vědí, kdy je ta chvíle kdy jsem na dně. A mám i zdraví! Já mám vše, já jsem úplná..... a vy? Opravdu nebyl váš den pozitivní? Opravdu nemáte důvod se usmát, protože já jich mám mnoho!!!! :-) :-)
Díky že jste..... dočetli až sem :-)